CO TU PROBIHA DĚLÁŠ???
Pracovala jsem v krásném hotelu. Jezdila tam spousta zahraniční klientely, a proto, že se mi dvořil kdekdo, na Pavla jsem pomalu zapomínala.
Jeden obzvlášť vytrvalý cizinec mi vozil spoustu dárků. Navštěvoval hotel celkem pravidelně a jelikož se do ciziny odstěhoval jako chlapec, uměl i výborně česky. To mi náramně vyhovovalo, protože s jazyky jsem byla dost na štíru.
Byl to už vyzrálý muž o patnáct let starší, choval se důstojně a zdvořile. Nemilovala jsem ho, ale bylo mi s ním dobře.
Když už to dvoření trvalo déle, odhodlal se i k pozvání na večeři.
Jednou při takové večeři na mě z ničeho nic vybafl:
„Má drahá, Tami, chceš si mě vzít za muže?“
Vyrazilo mi to dech. Co říci? Bylo to hrozně rychlé. Ruda, tak se jmenoval, pokračoval aniž by mě nechal nadechnout.
„Chtěl bych, aby ses odstěhovala ke mně. Mám velký krásný dům a firmu. Zabezpečím tebe i tvé rodiče, prosím,“ a díval se na mě jak na svatý obrázek s očekáváním, co ze mě vypadne.
Jediné co mi blesklo hlavou bylo, že vdavky a stěhování za hranice mi konečně dovolí zapomenout na Pavla.
Chvíli jsem dělala, že přemýšlím, ale byla jsem rozhodnutá. Dlouze jsem se na něj podívala a tiše pronesla:
„Ano, vezmu si tě.“
Bylo to něco hrozného, vždy své slovo držím, a teď jsem si uvědomila, co jsem udělala. Ale až když to zaznělo nahlas.
Začalo mi být úzko.
Ruda okamžitě objednal šampaňské a hned zvěstoval personálu co se stalo. Všichni nám chodili gratulovat a já jen věděla, že se musím alespoň trochu opít. Kdybych si tak mohla popovídat s Tomášem, ale jezdil na montáže příliš daleko, než aby byl zrovna k zastižení.
Návštěva u rodičů, na které Ruda trval, přinesla jenom maminčin pláč. To, že jsem se odstěhovala z domu, že dělám servírku, to skousla, ale stěhování za hranice?
S tím se nemohla smířit i kdybych se měla sebelépe. Ale co dělat. Nic jiného jí nezbývalo.
Začaly probíhat byrokratické přípravy na svatbu.
Nebylo to jednoduché, ale Ruda to zvládal skvěle a s radostí. Když viděl, že jsem posmutnělá což přikládal stěhování, připravil krásný víkend na horách.
Byl leden a na nás koukala z lesa zdánlivě malá chaloupka.
Když jsme přijeli blíž, byl to krásný horský hotýlek s recepcí jako domácí kuchyň. V krásném, dřevěném, vyřezávaném nábytku stály konvice s horkým punčem, čajem, domácí štrúdl, prostě kouzlo zasněžených hor.
Paní vedoucí při těle nás se širokým úsměvem vítala:
„Až se ubytujete, přijďte na svačinu,“ řekla a ukázala směr, kde byla zrovna tak krásná jídelna.
Roztopený obrovský krb, okolo něj veliká plyšová křesla v příjemné vínové barvě dodávala tomu místu zvláštní atmosféru.
Co naplat. Do svatby zbývalo deset dní.
Pozvánky byly rozeslané, šaty se šily, maminka neustále plakala a já seděla v tom krásném hotýlku, dívala se na zasněžené stráně a necítila jsem vůbec nic.
Ani zamilovanost, ani vášeň, ani to krásné chvění. Prostě nic.
Když nám nesli druhý šálek punče, ani jsem nezvedla hlavu. Najednou slyším známý hlas:
„Prosím, madam, váš punč.“
Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál Pavel se svým krásným úsměvem a neposlušnými vlnami. Nemohla jsem ani promluvit, začala jsem koktat něco o náhodě, až mě přerušil:
„Kdepak, kotě, to není náhoda,“ a odešel směrem do kuchyně.
Rudu to nepřekvapilo. Věděl, že musím mít známé když pracuji v branži, ale jak jsem byla mile překvapená, tak jsem dostala vzápětí takový vztek, že bych mu ty šálky i s horkým punčem nejradši hodila na hlavu.
Copak mi nedá pokoj? Proč mi to, proboha, dělá?
S omluvou jsem vstala od stolu a šla za ním.
„Co tu, proboha, děláš?“ vyhrkla jsem vztekle.
„Nevztekej se, jenom rekonstruují vinárnu, tak jsem šel na zimu pracovat na hory. A to že jsi tady ty, to je asi osud.“
Zasmál se a dal mi pusu na čelo.
pokračování příště...
Tohle nedopadne dobře!
Pavel zavolal paní vedoucí:
„Majko, pojď si s námi dát paňáčka.“
Majka přiběhla a se slovy:
„Jsem ráda, že vás poznávám,“ vzala skleničku do ruky, ťukli jsme si a mně se opět začaly honit hlavou různé myšlenky. Co o mně ví? Proč je ráda? Co to ten Pavel vyvádí? Vždyť ví, že se budu vdávat.
Díky dobrým kolegům jsme o sobě měli průběžné zprávy, aniž bychom chtěli.
Netušila jsem ovšem, že zrovna takové paňáčky jako jsme pili my nosí i Rudovi, ale dvojité.
Když jsem se po půl hodince vracela ke stolu, naskytl se mi krásný obrázek. Ruda spící s podepřenou hlavou a slinou stékající mu z koutku úst.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©