HOTEL KAPITOLA 46

KATASTROFA SE BLÍŽÍ...

Měl bys vědět, že jsem ta léta nestrávila s žádným lumpem,“ řekla a usmála se na něj tak, jak to umí jen dcery. Nedalo se odmítnout.

„Dobře, dobře, ale nejdřív dám panáka, myslím, že ho potřebuji.“ Panáka vypil jedním douškem a kávy jenom usrkl. Z nepřítomného pohledu ho Eliška vyrušila:

„Půjdeme tati? Máme sraz tady ve vinárně.“

„Jistě, holčičko,“ řekl a pohladil ji po vlasech. Je to fajn, že je tady, pomyslel si.

Lukáš už neseděl u baru, ale u stolku, který v noci obsazovali karbaníci. Vedoucího polilo horko, když ho Eliška vedla přímo k němu. 

„Tati, chtěla bych ti představit Lukáše. Lukáši to je můj otec.“ Oba dva naprázdno polkli. Eliška se nechápavě dívá z jednoho na druhého:

 „Copak? Vy se snad znáte?“ Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl: 

„Tak tohle, to děvče zničí.“ 

„Tati, koho to zničí? Proč? Vysvětli nám to, prosím.“ 

„Ne, omlouvám se, ale nemohu. Nemám právo vám cokoliv vysvětlovat. To musí někdo jiný. Teď mě omluvte, musím si jít odpočinout.“ Když byl pár kroků od stolu, otočil se a řekl:

„Máš pravdu Eliško, není to až takový lump, on jenom nic neví.“ Oba zůstali sedět jako opaření.

Když se Eliška vzpamatovala, uhodila rovnou na Lukáše: 

„Nechceš mi náhodou něco říct?“ 

„Nevěděl jsem, že je to tvůj táta. Tak jako nevíš ty, kdo jsou moji rodiče. Vzpomínáš? Nechtěli jsme se tím zabývat. Samozřejmě, že se známe. Jezdil jsem na tenhle hotel denně. Chodil jsem tady s barmankou. Pak jsem služebně odjel a zbytek už znáš.“

„Asi ne celý,“ zaječela Eliška hystericky, „to by táta takhle nevyváděl. Tak to vybal celé.“ 

„Je to jednoduché. Ta barmanka byla jeho miláček, staral se o ni jako o dceru. No, a já ji opustil. Bez vysvětlení. Poslal jsem jenom to naše rádoby vtipné svatební oznámení, kde byla jenom křestní jména, pamatuješ?“ 

„Aha. Takže táta ho viděl taky, aniž by věděl, že jde o mě.“ Pronesla zamyšleně Eliška. 

„Tak nějak,“ řekl Lukáš a zadíval se do prázdna.

Eliška si poručila panáka a rychle se napila:

„Lukáši, jak se ta holka jmenovala?“ 

„Leny, všichni jí říkali Leny, proč? Eliško, teď to nevyřeším, mám sraz s rodiči. Snad něco vymyslím.“ Vzal si bundu ze židle a zamířil ke dveřím. 

„Počkej Lukáši,“ zavolala Eliška, protože jí konečně došlo, jak se věci mají a proč je táta rozčílený. 

„Potom, Eliško, potom,“ odpověděl mezi dveřmi a zmizel. Do háje, pomyslela si Eliška, ani nevím, kde má s těmi rodiči sraz. Zajdu za tátou. Musíme něco vymyslet.

Eliška vyběhla po schodech rovnou do tátovo pokoje. Zaklepala, ale na pozvání nečekala. 

„Pojď dál Eliško,“ řekl, aniž by se otočil od okna. 

„Čekal jsem, že přijdeš!“ 

„Tati, vím proč jsi rozzlobený, vím o koho jde. Můžu prosím nějak pomoct?“ 

„Tak to je to, co nevím.“ řekl vedoucí a prohrábl si vlasy. 

„Musí být nějaká možnost. Lukáš se po ní ptá a my se rozvádíme. Neměl by v tom být tak veliký problém.“ 

„To si jenom myslíš. Leny je hrozně paličatá a hrdá. Nejsem si jistý, že mu odpustí. A navíc je tu Miky, a o tom Lukáš neví.“

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...