VEDOUCÍHO DCERA?
Brzy ráno, jsem šla zkontrolovat knihu hostů, abych věděla, jestli přijeli všichni nahlášení hosté. Pochopitelně nechyběli Machovi, kteří si hned domlouvali, že vezmou Mikyho na výlet. Miky už jim říkal strejdo, teto a řádně s nimi manipuloval. Dělali, co mu na očích viděli. Najednou se ve mně zastavil dech. V knize hostů čtu jméno: „Eliška Vránová.“ Číslo pasu, bydliště Francie.
Zrovna přicházela recepční Janička.
„Janičko, tebe tohle jméno nezarazilo? Ani nebyla nahlášená.“
„Jaké jméno?“ zeptala se. „Jo tohle? Ne. Nezarazilo. Mělo by? Pokoje jsme měli volné, tak jsem tě tím neobtěžovala.“
„Ano, ano,“ nepřítomně odpovídám a mám hlavu plnou otázek, kdo to je. Třeba jenom shoda jmen. Je přeci vdaná, měla by se jmenovat jinak. Nebo taky ne! Co s tím, abych zbytečně neplašila? Z úvah mě vyrušil arogantní hlas:
„Vy jste tady vedoucí?“
„Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.
„Jsem Vránová, dnes by měl přijet můj manžel, budu na pokoji, dejte mi vědět, prosím. A mimochodem, máte to tu moc pěkné, léta jsem tu nebyla.“
„Děkuji,“ odpověděla jsem s úsměvem, jak bylo mým zvykem a prohlížela si dámu asi třicetiletou, skoro hezkou, s postavou manekýny. Její nazrzlé, dlouhé vlasy s blond melírem a hnědýma očima dělaly příjemný kontrast s jemným make-upem.
No, nazdar. Musím vzbudit Lídu. Byla jsem v koncích. Co když je to opravdu vedoucího dcera a vrátila se domů. Jako kdyby ho táhl šestý smysl. Jen jsem dosedla v kanceláři, objevil se vedoucí ve dveřích, a dokonce s dobrou náladou.
„Tak jak je po ránu?“ Zeptal se jen tak, a naléval si kávu z konvice. Lída nešla, a tak jsem to riskla.
„Pane vedoucí, podívejte se, kdo k nám přijel neohlášený,“ a dala jsem mu do ruky její pas.
„Copak? Nějaká nehlášená celebrita?“ Otvírá pas a úsměv mu mizí z tváře. Pevně sevřené rty říkaly vše.
„To je Eliška. Kde je? Kde se tu vzala? Zase jí došly peníze?“
„Zadržte šéfe, třeba se chce usmířit, má za ní přijet manžel,“ snažím se ho uklidnit.
„Cože? Tak najednou? Bez ohlášení? Ne! To slušný člověk nedělá!“ Byl rozhořčený a já nevěděla, jak ho uklidnit.
„Budu u sebe na hotelu. Ona ví, kde mě hledat. To, že se ubytovala tady, bude mít nějaký důvod. Věř mi.“ Vzal si kabát a beze slova odešel. Konečně přišla Lída. Zbývalo už jenom konstatovat, že musíme vyčkat, co z toho vyleze. Po velice krátkém uvažování, jak bylo mým zvykem, jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou. Zvedla jsem hotelový telefon:
„Paní Vránová, udělala by jste si na mě chvíli čas?“
„Stalo se něco?“ Ozvalo se na druhém konci.
„Ne, jenom bych měla pár soukromých dotazů, nevadí?“
„Ani ne, stejně nemám co dělat, ale v tom případě s sebou vemte něco k pití.“
„Jistě.“ Vzala jsem láhev sektu a šla nahoru.
Rozhodla jsem se jít přímo na věc, prostě už jsem byla taková, tak proč to měnit. Po formalitách představení i když byly zbytečné, jsem nalila sklenky a usedla do křesla.
„Podívejte se, pani Vránová, hlavním vedoucím na tomto hotýlku je váš otec.“
„Cože? No, to je v háji. Už ví, že jsem tady?“
„Ano, ví. Proč jste tak najednou přijela?“
„A proč bych to měla říkat zrovna vám?“ Řekla s arogancí, která jí byla vlastní.
„Víte, paní Vránová, váš otec mi hodně pomohl. Byla jsem nezkušená, mladá a hloupá. Udělal ze mě to, co dnes jsem. Nejmladší vedoucí hotelu v širokém, dalekém okolí. Pracovala jsem od rána do večera. Od uklízečky po recepční. Ničeho mě neušetřil.
Řešil moje průšvihy i radosti. Jenom na to, být svobodnou matkou, bohužel neměl vliv. Ale jsem pyšná na své dítě a hrdá na to, co všechno díky vašemu otci, umím.“
„A co já s tím?“ arogantně odsekla.
„Vy třeba nic, ale já nedopustím, abyste mu jakkoliv ublížila. Vlastně by se dalo říct, že jsem mu celou dobu nahrazovala vás. Takže na rovinu, co máte v plánu?“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©