HOTEL KAPITOLA 47

PROZRAZENI!

„A kdo je Miky? Ona někoho má?“ ptá se Eliška a dodává, „no, vlastně bych se ani nedivila.“ 

„Ale ne, Miky je její syn, teda jejich syn,“ rozumíš? 

„O to by to mělo být jednodušší, nemyslíš?“ zajásala Eliška. 

„Ne! Nemyslím! Po tom vašem vtipném svatebním oznámení ho nenechala ani napsat do rodného listu jako tátu.“ 

„A koho tam napsala?“                                                            

„Nikoho. Udělala ze sebe lehkou holku, jenom aby o Mikyho nikdy nepřišla. A taky z trápení, ze vzteku, z bolavého srdíčka a věř mi, že vím, čím si to děvče prošlo. Další zklamání neunese.“

„Pane bože, co když mu opravdu neodpustí?“ řekla Eliška a těžce usedla do křesla. 

„Bylo by lepší, kdyby se nesetkali,“ řekl tiše a unaveně, „já jí lhát neumím. Nevím, co si s tím počít.“ 

„Tati, on už půl roku o nikom jiném nemluví, než o ní,“ oponuje Eliška: „Pojď, půjdeme za ní a pokusíme se jí to nějak vysvětlit.“

Do toho zazvonil telefon:

„Tady Lída, pane vedoucí, je tady Lukáš, Lenin Lukáš.“ 

„Co tam proboha dělá?“ 

„Nebudete tomu věřit, ale přišel sem za rodiči.“ 

„Kdo jsou jeho rodiče?“ 

„Představte si, že Machovi, ti co tolik milují malého Mikyho.“ Vedoucí zbledl, jo krev není voda, tady se to potvrzuje. 

„Kde je Leny? Ví to?“ ptá se zděšeně.

„Ne, neví, jsou doma. Přijde až zítra.“

„Hlavně nic nepodnikejte a nikomu nic neříkejte. Za chvíli jsem tam. Položil sluchátko a otočil se na Elišku: 

„Slyšela jsi? Je u Leny na Hotýlku. S rodiči.“ 

„Fajn,“ zajásala Eliška, „alespoň víme, kde je. Musíme mu to říct. Je jediný, kdo nic neví.“ Trvala na svém. 

„Ne, Eliško, první se musí rozhodnout Leny. Co když ho už nechce? Nezapomeň, že uplynula dlouhá doba.“

Mezitím na hotelu sedí Machovi u kávy, když Lukáš přistoupil ze zadu potichu k mamince a přikryl jí oči: 

„Hádej? Kdo je?“ Paní Machová se lekla a vzápětí vykřikla: 

„Lukáši, dítě moje, ukaž se mi ať si tě prohlédnu,“ a slzičky se jí tlačily do očí. 

„Doma jsme se minuli, už jsme si mysleli, že nepřijedeš. Takže jsi vzkaz našel?“ 

„To víš, že našel,“ obejmul jí a v očích měl pořád ty své šibalské plamínky. Pan Mach to vzal po chlapsku: 

„Tak tě vítám průšviháři, kdepak máš tu svojí krasotinku?“

„Sedneme si na to?“ Zvážněl Lukáš a vyprávěl jim svůj zamotaný život ve Francii. 

„Tak se vlastně nic nestalo, když jsme snachu ani nepoznali,“ konstatoval pan Mach. 

„Ale táto, zůstali jsme dobrými přáteli, takže seznámení stejně neunikneš.“ 

„To mám radost,“ zabručel. 

„Přestaňte se dohadovat o hloupostech, hlavně, že jsi tady,“ vmísila se kategoricky do hovoru pani Machová.

„Lukáši,“ nedala si vzít slovo paní Machová, „paní vedoucí tohoto hotýlku má syna, a to je věrná kopie tebe, když jsi byl malý. S tatínkem jsme pro něj teta a strejda, moc jsme si ho oblíbili. Musíš ho vidět. Někdy se mi zdá, že má i tvoje gesta.“ Lukáš se zasmál a obejmul ji:

„Vím kam tím míříš, ale slibuji, že se jednou taky dočkáš vnoučat.“ Jeho smích je rozesmál oba: 

„Jenom doufám, že se toho dožijeme,“ podotkla maminka.

Pohodové setkání Machových, netrvalo dlouho. Do restaurace vstoupila Eliška s otcem. Lukáš okamžitě zareagoval a šel jim naproti, aby je uvedl ke stolu. Když se vzájemně představili, Lukáš objednal láhvinku sektu, aby prolomil ledy, které se nakupily okolo stolu.  Až paní Machová to nevydržela a velice lidově a spontánně se ujala slova:

 „Tak co, pane Vrána, nedal byste těm dvěma na zadek?“ Vedoucí se usmál a prohrábl si neustále rozježené vlasy: 

„Paní Machová, kdyby se tím dal vrátit čas, o který oba přišli, mlátil bych je od rána do večera.“

 Všichni se rozesmáli, a napětí se alespoň trochu uvolnilo. Protože restaurace byla poloprázdná, nebylo možné přeslechnout dětské volání: 

„Teto, strejdo, já jsem viděl tákhle velikého vlka“ křičel malý Miky od vchodu a běžel ke stolu s roztaženýma rukama.

„Omlouvám se pane vedoucí,“ řekla recepční Janička, „byli jsme na pohádce v divadle. Jeho „zlatíčko maminka“, jak Miky s oblibou říká, šla dokoupit ještě nějaké věci na výzdobu restaurace, tak jsem ho vzala sebou.“

„Teto Janičko, ty jsi to popletla, maminka je zlato, a já jsem zlatíčko,“ začal vysvětlovat Miky s vážností dospěláka. Všichni se zasmáli. Byl opravdu kouzelný a oči mu jenom jiskřily při tak závažném sdělení.

„Máš pravdu,“ šeptá Lukáš mamince, „kdybych si nebyl jistý, že žádné dítě nemám, taky bych si myslel, že je to můj syn.“  Eliška užaslá nad podobou Mikiho a Lukáše se rozhodla promluvit. Podívala se zpříma na otce. Ten okamžitě odhadl situaci:

„Eliško, pojď mi pomoct, uděláme Mikymu svačinu. Máš určitě hlad ty zbojníku, viď?“

Vzal Mikyho do náruče a šel do kuchyně. Eliška se poslušně zvedla, a následovala ho. S námahou musela opět slíbit, že nepromluví. Tak moc by to chtěla Lukášovi říct, až to bolelo. Byli přeci dobří přátelé. 

„Janičko,“ řekl důrazně vedoucí, „až Miky dojí svačinu, odvezete ho domů. Leny neřeknete ani slovo, ráno si s ní promluvím sám.“

 „Jistě pane vedoucí.“ odpověděla Janička a věnovala se Mikymu. 

„A ty, Eliško,“ pohrozil prstem a ještě jednou zdůraznil, „ať tě ani nenapadne říct, co ti vidím v očích.“ 

„Jistě, tati,“ s nevolí odpověděla Eliška, „omluv mě prosím u stolu, půjdu se projít. Nejsem si jistá, že bych to vydržela.“

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...