PANÁK NA EX...
Vedoucí se přímo zděsil. Měl jsem jí to říct dříve. Je to přeci statečná holka. Ustála by to. Co mě to jen napadlo. Dalo se čekat, že to praskne, a teď ani netuším co ví, a co ne. S těmito myšlenkami se hnal rovnou k Lukášovi na pokoj. Lukáš, který si rád přispal, se okamžitě při pohledu na vedoucího probral.
„Co se děje?“
„Vím, že je brzy,“ spustil vedoucí, „ale nalij nám panáka. Já ho potřebuji hned, a ty za chvíli.“
„Vy mě děsíte,“ usmál se Lukáš a šel pro sklenky.
„Ještě jsem nezačal,“ zabručel vedoucí.
„Sedni si, nemluv a jenom poslouchej.“ Vypil panáka na ex a pustil se do vyprávění. Lukáš seděl s otevřenou pusou. Vypil svého panáka taky na ex:
„A to mi všechno říkáte až teď? To jste nemohl říct rovnou? Zblázním se. Mám krásného syna, ženu kterou jsem nikdy nepřestal milovat a teď zase nevím, kde jsou. Jste patlal! Šéfe!“
„Hele mladej, nech si kritiku na potom, teď ji musíme najít. Doufám, že si taky uvědomuješ, že tě už nemusí chtít?“
„To snad zvládnu, vždyť díky Mikymu mě má pořád na očích. Zkuste mi trochu věřit.“
„Dobře, dobře, teď mě napadá jediné, pojedeme k ní domů. Třeba se tam dozvíme víc.“
Po dlouhém dohadování, jestli pojede jenom Lukáš nebo oba, jeli nakonec spolu. Dlouhé zvonění dávalo jasně najevo, že doma není. Když tak stáli bezradně před domem, otevřely se dveře a v nich bytná: „Á to jste vy? Copak se děje? Vyzváníte jak na lesy.“
„Sháníme Leny, nevíte co je s ní?“ vyhrkl vedoucí.
„To teda nevím,“ řekla váhavě bytná a zavírala dveře.
„Počkejte, počkejte, nezdá se mi, že by odjela a nic vám neřekla?“ Přidal se Lukáš.
„Ne! Neřekla!“ Trvala bytná na svém.
„Víte, jsem Mikyho táta a jestli něco víte, řekněte mi to. Musím jí vidět. Nemůže přeci zmizet beze slova?!“
„Co když se jí něco stalo? Nebo si něco udělá?“ Vložil se do toho vážně vedoucí. Bylo vidět, že se bytná trochu vyděsila.
„Víte, jediné co tady mám je tahle adresa. Dala mi jí kdyby se dělo něco vážného. A to se asi děje, že jo?“ Uklidňovala si svědomí, že slib, který dala, neporušuje.
„Tak to mi nic neříká,“ civí na adresu vedoucí.
„Ukažte?“ Bere mu Lukáš papírek z ruky.
„To jméno je mi povědomé, jednou o nějaké kamarádce Haně mluvila. Třeba to bude ona. Jedu tam. Vy musíte hlídat teď dva hotely, ne?“
Rychle naskočil do čekajícího taxíka a odjel. Vedoucí zůstal stát překvapený na chodníku. To je ale pacholek, měl jsem jet s ním, pomyslel si. Ale nakonec, co si nadrobil, ať si sní. Horší už to stejně být nemůže.
xxxxxxx
Lukáš dojel do vesničky, kde opravdu nebyl problém baráček najít. Bylo jich tam asi dvacet i s kostelem a hospodou. Nechal zastavit na kraji a dál šel pěšky. Před baráčkem u zamrzlého potůčku si hrály děti.
Mikyho poznal i zabaleného v šále a čepici. Tak rád by se k němu rozběhl a vzal ho do náruče. Cítil se jak před první schůzkou. Proč taky ne, vždyť ho vlastně neznal. Srdce mu bušilo a ztrácel odvahu jít dál. Najednou nejstarší Hanička si ho začala prohlížet a volá:
„Pane, vy někoho hledáte?“ Už nebylo vyhnutí. Všechny děti na něj obrátily zrak.
„Ano, hledám vaší maminku, odvedeš mě?“
„Mamí,“ přímo zaječela malá Hanička. Ale to už Hanka byla v okně.
„Dobrý den, co potřebujete?“ zeptala se, protože Lukáše nikdy neviděla.
„Hledám Leny, měla by být u vás, když je tu její syn,“ řekl rovnou, aby neměla čas se vymluvit.
„Počkejte chvíli,“ řekla a otočila se od okna.
„Leny, zdá se, že tady máš návštěvu.“
Slyšela jsem jeho hlas a rozlítila se k nepříčetnosti. Vlítla jsem do okna:
„Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz! A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!“ Vztek a slzy se mísily dohromady.
„Ale já ti nechci vzít Mikyho, já si chci vzít vás oba.“
Jenomže to už ho nebylo za třísknutím okna slyšet.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
P.S.uvítám jakýkoliv komentář nebo připomínku
2024 ©