VĚČNÁ NEVĚSTA KAPITOLA 8

JE TO ZMETEK!!!

Stála jsem tam ohromená, nešťastná a opilá. Trošku jsem se motala i po schodech. Sakra, vždyť ještě před týdnem mě po nich nosil. Upadla jsem na postel a plakala lítostí, vztekem a bolestí.                  

 Hrozně to bolelo, a jestli někdo říká, že srdce z lásky nebolí, tak bolí. Můj pláč nebyl vůbec k zastavení, až jsem začala i hlasitě vzlykat.                             

Ta bolest se nedá popsat, ale moji bytnou Jarušku to vzbudilo.

Když jsem ji plačíc vše řekla, lépe řečeno vyvzlykala, prohlásila:

 „Je to zmetek, nezaslouží si tě, rozejdi se s ním, než bude pozdě!“                                                              

 Ani nevěděla, jak se trefila. Díky ní se mi trochu ulevilo. Uplakaná, oblečená a opilá jsem usnula. Ráno bylo těžké a smutné.                                                

Musela jsem do práce, a tak jsem se rozhodla, že půjdu dřív a pěšky, abych si tu hlavu pěkně provětrala. Chodila jsem vždy okolo malého, příjemného penzionu. Jak tak bezmyšlenkovitě jdu a nevnímám, padly mé oči na dveře penzionu a nevěřím co vidím.                                                                    

 Z penzionu vychází Pavel, rozhlížející se opatrně na všechny strany. Co tam proboha dělal? Najednou jsem dostala chuť se k němu rozběhnout, vlítnout mu do náruče, ale okamžitě mě to přešlo.                              

Za ním pomalu vycházela Anita.

Bylo to víc než jasné, strávili spolu noc. Jako kdyby mi celým tělem projel ostrý nůž. Zůstala jsem zkoprněle stát. Nezahlédli mě. Pomalu jsem couvala mezi domy, kde byla úzká ulička.     

 Nevedli se jako milenci. Šli vedle sebe jako staří známí, kteří se zrovna potkali.

Horší bylo, že směřovali přímo ke mně, a já se musela okamžitě rozhodnout, co dál. Jestli se schovat, nebo pokračovat v cestě přímo jim naproti. Schovat se, zvítězilo.                                                          

Třásla jsem se tak, že by setkání s nimi nedopadlo důstojně. Přitiskla jsem se více mezi domy a čekala, až přejdou, doufajíc, že mě nezahlédnou. Když procházeli okolo, slyším Pavla, jak říká:

 „Tohle už jí dělat nebudeme, vždyť jsme opravdu přátelé, mám ji rád a ještě teď mě z té tvojí whisky bolí hlava.“

„Máš pravdu,“ zasmála se Anita, „je mlaďounká, nebudeme ji trápit.“ Krve by se ve mně nedořezal. Zaplavilo mě horko. Tak oni spolu nespali, Pavel jenom zkoušel, co vydržím? To tedy pozná, co vydržím.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...