VĚČNÁ NEVĚSTA KAPITOLA 6

NEKAŽ SI VEČER!

Čekala jsem ještě pár minut a když jsem viděla, že se s tou zrzkou dobře baví, s omluvou, že jdu na toaletu jsem z vinárny odešla. Co si myslí, pacholek, že takhle jsem si představovala oslavu svých narozenin? Že bude zkoušet, co vydržím? Ne! Ani neuznal za vhodné mi ji představit! Stejně vypadala jak z levného baru, a to mě uráží. Jen ať se panáček baví!

Než jsem došla ke stanovišti taxíků, dohonil mě Tomáš:

 „Pojď se vrátit, nekaž si večer.“

 „Já si ho nekazím, kazím ho jemu,“ odpověděla jsem vztekle. Nastoupila jsem do taxíku a odjela. Co se to děje? Žárlím? Nebo se jen tak zlobím, že jsem chvíli nebyla středem jeho vesmíru? Neměla jsem odcházet, měla jsem se zachovat jako dáma a být s úsměvem nad věcí. No, teď už to musím s hrdostí dotáhnout do konce. Ale jak to dopadne, to nevím.

 Když jsem dojela domů, bylo mi všelijak. Sedla jsem si do křesla, pustila gramofon, odkud se linula jemně a tesklivě píseň od „FEŠÁKŮ“. Už takhle sedím asi tři hodiny, mám narozeniny, je mi osmnáct, cítím se sama a opuštěná.  Fešáci mi zpívají „Neplač malá, neplač malá, to ti nesluší...“ a já si vzpomněla, když mi říkal, jak mám krásné oči a zářím, když pláču. Ale tenkrát to bylo štěstím.

 Rozplakala jsem se. Hrozně mě bolelo, že nejsem s ním. Pocit, že už nic nebude jako dříve, byl tak silný, že jsem se oblékla a šla se projít, abych se nezbláznila. Prostě to nějak rozchodit.Když jsem se asi po půl hodince vracela, viděla jsem temnou postavu u baráku a lekla jsem se.

Je to zloděj, násilník, nebo kdo se tam motá? Přicházím opatrně blíž a vidím Pavla opřeného o futra dveří:

„Kotě moje, proboha, kde jsi? Hrozně jsem se o tebe bál. Kam jsi zmizela? Už mi to prosím nikdy nedělej, nemůžu bez tebe být.“ Objal mě, přitisknul vší silou k sobě, a tisknul až k udušení. Byla jsem trochu na koni, stouplo mi sebevědomí, a tak jsem se lehce vymanila z jeho náručí se slovy:

„Ale jdi ty, neříkej, že jsem ti scházela. Vždyť jsi se měl s kým bavit,“ popíchla jsem ho, a pomalu odemykala dveře. Úmyslně je nechávám otevřené a jen tak mírně pootočím hlavu směrem k němu, abych se přesvědčila, že jde za mnou, a taky abych malinko provokovala. Když jsem viděla, že jde pomalu a zamračený, rozběhla jsem se po schodech a smála se.

Už jsem nevydržela hrát uraženou, když jsem ho měla u sebe. Dohnal mě, strhnul k sobě a dveře do pokoje rozrazil. Je to tak, jak se říká, usmiřování je nejkrásnější akt na světě.Ráno bylo trochu ve spěchu, tak až v taxíku jsem jen tak prohodila:

„Copak to bylo včera za kolegyni, že jsi mi ji ani nepředstavil?“

„Je to opravdu kolegyně, a starší, nemáš proč žárlit. Jenom jsem se s ní trochu zapovídal o problémech, které má v práci, a chtěl jsem jí pomoct. Nic v tom nehledej, nic jiného to opravdu nebylo,“ říkal tak lehce a bezprostředně, že jsem byla v ten moment naprosto klidná a naštvaná na sebe, že jsem se zachovala jako puberťák.

Ale co, všechno zlé je pro něco dobré. Snad jsem se poučila já i on. Zdálo se, že vše jde, jak má. Ale pouze zdálo. Aniž by mi to zvlášť docházelo, Pavel ke mně začal docházet méně a začala jsem za ním běhat já. Většinou do vinárny, protože to byla taková jistota, že ho tam najdu.                      

Jednou večer jsem se opět udělala krásnou a vypravila se za ním do vinárny s tím, že na něj počkám a půjdeme spolu ke mně.                       

Jaké však bylo moje překvapení, když místo pěkného přivítání, jak to Pavel uměl, jsem při vstupu do vinárny uviděla, jak sedí u baru opět s onou zrzkou.  

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...