OSMNÁCTINY
Zítra mi bude osmnáct. Moc se těším. Budu plnoletá, zamilovaná a šťastná. Pohrávala jsem si s myšlenkou nikomu nic neříkat, neslavit.
Vypadala jsem vždy starší, než jsem, a to mi taky dělalo dobře. Ale jak si tak o tom přemýšlím, slyším kamínky na okně. Bylo už pozdě, Pavel byl v práci. Přesto se jdu podívat. Pod oknem stojí Tomáš a mává na mě obrovskou kyticí. Co se děje? Zbláznil se? Jdu dolů otevřít a k mému úžasu na zápraží sedí veliký plyšový medvěd.
„Chtěl bych být první gratulant k tak významnému výročí. Pozveš mě dál? Za chvíli bude půlnoc a nerad bych to prošvihl,“ vysypal ze sebe jedním dechem a políbil mě na čelo.
„Samozřejmě, pojď dál,“ povídám a hlavou se mi honí, je-li to správné. Ale je to přeci kamarád a je od něj moc hezké, že si vzpomněl.Otevřeli jsme si lahvičku vína, kterou držel onen medvěd v náručí, a povídali si o všem možném, ale hlavně o tom, jak to oslavíme již dnes, protože bylo pár minut po půlnoci. Čas tak ubíhal, že nás oba překvapil zvuk kamínků na okně. Trochu jsem ztuhla, a i když jsme nic, co by mě mělo znervóznit, nedělali, šla jsem se podívat. Pod oknem stál Pavel:
„Jseš překvapená, kotě moje, viď? Chtěl jsem být první, kdo tě políbí a popřeje k tak významnému datu.“
„To teda jsem,“ pronesla jsem tiše a seběhla dolů. Vzal mě opět do náruče a vynesl po schodech. Ve dveřích do pokoje zůstal stát jako opařený,pustil mě na zem a ptá se:
„Tomáši, co ty tady?“
„Co bych? Nemusíš být všude první, ale ber to tak, že jsem ti ji hlídal, než přijdeš z práce,“ pronesl se smíchem Tomáš a kupodivu to Pavel vzal jako normální. Zasmáli jsme se všichni. Nedal na sobě vůbec znát, že mu to vadí. Ani po odchodu Tomáše se k tomu nevracel, ale chvíli trvalo, než se rozpovídal.
Co by pro něj asi bylo důležitější. Kamarád, nebo já?
Třeba se nebudu muset nikdy touto otázkou zabývat. Nebo ano? Takže se přeci jenom slavit bude. Domluvili jsme se na večer, že se sejdeme v restauraci kde nás všichni znali, a to dělalo Pavlovi dobře. Nebudu zapírat, že mě ten zájem taky těšil.
Číšník nás odvedl k rezervovanému stolu, kde už naši přátelé čekali. Pavel objednal sekt a spoustu skleniček. Až po chvíli jsem pochopila proč. Postavil z nich úžasnou pyramidu a naléváním do skleničky, která stála na vrcholu, se utvořila krásná bublající fontána. Zavolal číšníka a něco mu pošeptal.
Najednou se začal z restaurační kuchyně trousit personál. Číšníci, kuchaři, pomocné síly, recepční, kotelník i uklízečky. Všichni se postavili do špalíru a jeden po druhém mi začali přát k narozeninám. Někdo měl v ruce růžičku, jiný tulipán, prostě každý něco.
Byla jsem z toho vyjevená jak dítě poprvé na kolotoči. Celou událost završilo, když přišel vedoucí podniku s obrovskou kyticí šeříku, který rozvoněl celou restauraci. Šeřík, byl můj nejoblíbenější a každý rok na mé narozeniny taky v největším květu. Pochopitelně to byla Pavlova práce. Jednou jsem mu to vyprávěla, a on nezapomněl. Bylo to úžasné divadlo pro všechny hosty, kteří v restauraci byli.
Každý kdo nás znal, mi tam posílal "paňáčka" nebo čokoládku. Cítila jsem se jako princezna. Vše se točilo jenom okolo mě. Pořád mi ale něco scházelo. Nebyl tam Tomáš. Každou chvíli směřoval můj pohled ke dveřím, až si toho Pavel všiml.
„Ty někoho vyhlížíš,“ zeptal se, a jen tak lehce pronesl, „za chvíli dorazí ještě Tomáš, tak všechno nevypijte a nesnězte.“
Podíval se na mě a já cítila, jak červenám. Modlila jsem se, aby to nebylo vidět. „Neboj, Tomášovi plně důvěřuji, nežárlím. Mně tady taky schází, je to přeci náš nejlepší přítel,“ usmál se a mně se hrozně ulevilo. Neměla jsem chuť vysvětlovat nic hlavně sama sobě. Po večeři jsme šli ještě tančit do vinárny, kde Pavel pracoval, a tam už se Tomáš objevil u stolu se slovy:
„Smím poprosit oslavenkyni o tanec?“ Ráda jsem šla a trošku mu vynadala, že přišel pozdě. Jak tak tančíme, vidím najednou Pavla, jak tančí s takovou hezoučkou zrzkou. Připadalo mi, že ji drží trochu jinak, než by se mi líbilo. Kdo to jenom je? Povídali si a smáli se.
Nechtěla jsem se ptát, abych nevypadala žárlivě, ale na náladě mi to nepřidalo. Šli z parketu rovnou k baru. Začala jsem být trochu smutná. Tomáš si ke mně přisedl.
„Nic si z toho nedělej, někdy je prostě na roztrhání. Na to si budeš muset zvyknout,“ řekl a já přemýšlela, jak to, že mě tak dobře zná a vidí mi až na dno mé dušičky. Nekomentovala jsem to.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...