BUDU PLNOLETÁ
Probouzet se v jeho náručí byl sen. Chtěla bych takhle snít neustále, ale kdo ví, co nám osud přinese.
Začala jsem se pohybovat v jiné společnosti a to přineslo i to, že jsme byli jako dvojice známá po celém městě. Mezi lidmi z branže úplně a mezi hosty ještě víc.
Všichni nám fandili a přáli nám to, kromě pár jedinců, kterým scházela Pavlova peněženka. Provázela to i příjemná žárlivost. Jeho kolegové mu volali okamžitě, když jsem se někde objevila bez něj. Samozřejmě, že mi dělalo dobře, když jsem se líbila i druhým, a že jsem si i ráda zaflirtovala. Ale Pavel to během pár minut věděl, i kdybych byla na konci města. Jeho kolegové po celém městě byli opravdu velmi kolegiální.
To už mě zas tolik nebavilo, žádné scény nedělal, ale chovat se podle jeho představ - což znamená reprezentovat a chovat se neustále jako dáma, aby měl být na co pyšný. Tak jsem stále více radši zůstávala doma. Stejně se chlapi v okruhu pěti kilometrů na mě nesměli ani dlouze podívat. Prostě ho měli rádi, respektovali ho, a tím pádem i jeho přání.
Lichotilo mi to, ale zároveň i překáželo.
V celé té naší partě byl jediný kluk, který „mohl vše".
Jmenoval se Tomáš. Byl milý, hezký a krásně se s ním povídalo. Nebyl tak sebevědomý jako Pavel, ale šarm a galantnost mu nescházely.
Chodili jsme spolu na kafe do kavárny nebo ke mně, když Pavel neměl čas. Když jsem čekala na Pavla, než přijde z práce, dokázal se mnou sedět a povídat si až do dvou do rána.
Pavel mu hrozně důvěřoval, chodili spolu do školy od základky až na vysokou. Zjišťovala jsem, že mají i stejnou povahu, stejné životní hodnoty, jenom Tomáš se tolik nepředváděl.
Měl mě rád, cítila jsem to, ale taky měl strach to jakkoli projevit, takže se pořád držel zpátky v mezích a mně to vyhovovalo. Nechtěla jsem přijít o přátelství Tomáše, které by se určitě jakýmkoliv vyznáním pokazilo.
Přišlo jaro a začali jsme jezdit na chatu. Pavel ji dostal od otce k maturitě. Byla u rybníka a bylo tam překrásně. Nebyla tam elektrika, svítili jsme petrolejkou, anebo zapálili v krbu. Protože Pavel měl ve vinárně pouze noční a chtěli jsme si dát víno, nebo cokoli na zahřátí, nejezdili jsme autem, ale motoráčkem, ve kterém jsme jeli brzy ráno úplně sami, a tak nic nebránilo tomu,aby se naše jiskřičky v těle nerozprskaly.
Nedočkaví a rozechvělí jsme se nemohli dočkat, až za námi prásknou dveře od chalupy.
Než se začala vařit voda na kávu, už jsme byli napůl svlečení a opět jsme nevěděli, jestli máme chuť na kávu, špekáček na ohni, chytit rybu, nebo zase prásknout dveřmi od chalupy.
Než jsem se stačila nadechnout ranního venkovského vzduchu, zašimralo mě něco po tváři. Jarní vůně a kytičky všeho druhu.
Pavel klečel u postele a obkládal mi hlavu petrklíči, sněženkami, kočičkami, kapradím a jen bůh ví, co tam bylo ještě za plevel. Díval se na mě pohledem šelmy, která říká: „Mně neutečeš.“
Tohle ráno si budu pamatovat do konce života. Uprostřed těch malinkých kytiček se mi řinuly po tváři slzy plné štěstí, až jsem vzlykala.
Pavel mi utíral slzičky tou svojí velikou rukou a říká: „Plač, kotě moje, plač, máš krásné oči, když pláčeš dojetím, celá záříš, mám tě moc rád, víš to?“
Bylo to krásné a bouřlivé ráno. Nedokázala jsem vzlykajíc odpovědět ani tou nejprostší větou. Jenom jsem věděla, že tohle je asi to, na co jiní čekají celý život. Na takovou chvíli štěstí, která se nedá zapomenout.
Ale realita je realita, takže poledním vláčkem opět do práce. Za pár týdnů mi bude osmnáct, moc se těším, budu plnoletá, zamilovaná a šťastná.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
2024 ©