Problémy se začaly hrnout. Jako první, pochopitelně mí rodiče. Neustále jsem poslouchala:
„Je pro tebe starý! Má nevhodné zaměstnání! Nemáš hotovou školu!"
A protože má zamilovanost byla silnější a chtěla jsem být co nejvíc s ním, tak začala v mém životě trochu revoluce.
Pavla přeložili do krajského města, kde jsme oba bydleli, a tak spád událostí na sebe nedal dlouho čekat.
Přerušila jsem školu a šla se učit na servírku, chodila jsem domů pozdě, a to rodiče nemohli překousnout. Tak jsem si začala hledat podnájem a od rodičů se s velkým křikem odstěhovala v domnění, že teď konečně pro mě začne opravdový ráj, protože „on“ je ten pravý. Ale opět to tak nebylo. Takže začneme pěkně opět od začátku.
Našla jsem příjemný podnájem na okraji města u milé paní Jarušky, které utekl manžel do Švýcarska. Tím pádem zůstala v malém, pěkném domečku sama s bratrem, a pro mě zůstal v patře volný, prostorný pokoj.
. Byl krásně zařízený s malými kamny v koutě. Vzala jsem si pouze pár nejnutnějších věcí na sebe, a s tvrdohlavostí mně vlastní jsem nepřijala od nikoho žádnou pomoc. Ani od Pavla. Chtěla jsem mu dokázat, že peníze, auto, zkrátka nic mě neovlivní v tom, abych zůstala sama sebou.
Nesnášela jsem chování jeho kamarádů, kteří se jenom těšili na to, až bude mít volno, sednou si do restaurace a on bude vše platit.
Proto jsem si já platila všechny útraty sama, s výjimkou lososových jednohubek, které mi objednával, kde mohl, aby mi udělal radost. Dost ho to štvalo, protože byl zvyklý, jak okolo něj běhala děvčata a nabízela se mu.
Jenom já jsem dělala, že se mě jeho peníze, dobré postavení, obliba u slečen i vážených pánů vůbec netýkají. Přehlížela jsem to, čím jiné oslňoval, a to ho přivádělo k nepříčetnosti.
Zároveň tím, že jsem byla tak jiná, jsem ho vzrušovala. Dalo mi to dost práce, peněz moc nebylo a milovala jsem ho čím dál víc.
Moje první místo bylo v krásné, starodávné kavárně uprostřed města. Byli na mně hodní a během pár týdnů jsem zvládala práci jako každý jiný profesionál v oboru.
Pavel byl na mě pyšný, rád se chlubil, když mi šla práce od ruky, a byla jsem vždy upravená a vkusně oblečená. Těm jeho kamarádkám totiž vkus a skromnost občas chyběly.
A tak jsem si řekla, že je čas, abych ho pozvala na návštěvu do svého nového bytečku. Připravila jsem nádhernou večeři, rozsvítila na stole svíčky, koupila dobré, leč ne drahé víno a čekala jsem, jaká bude jeho reakce na můj životní styl, na mé bydlení a hlavně to nejdůležitější: jak se u mě bude cítit.
Byla jsem značně nervózní, a když mi hodil kamínek do okna, což bylo naše znamení, rozbušilo se mi srdce a rozklepaly ruce. Když jsem otevřela dveře, tak místo jeho tváře jsem uviděla velikou kytici žlutých narcisek a za nimi jeho rozesmátý obličej.
Vzal mě do náruče a do patra mě vynesl jako pírko. Postavil mě před dveře a já ho uváděl do svého útulného pokojíku.
Zůstal překvapeně stát, pak šel k oknu a na někoho zavolal. V momentě byl u dveří taxikář s obrovským platem lososových jednohubek a lahví toho nejlepšího vína. Ačkoliv jsem tyto jednohubky milovala, tak jsem se rozzlobila. Já ho přeci pozvala!
S úsměvem jsem se k Pavlovi otočila, vzala jsem plato, láhev vína a povídám:
„Milý Pavlíku, jsi úžasný, ale moje bytná Jaruška přesně tohle zbožňuje, víš? Naučila jsem ji to,“ a odkráčela jsem s jednohubkami do přízemí.
Když jsem se za minutku vrátila, pořád tam stál jako socha a zíral s výrazem, co si to vlastně dovoluji, jak si to představuji?
Jeho ješitnost byla chvílemi zábavná.
„Pavlíku, posaď se, večeře je připravená,“ to bylo jediné, co jsem řekla, a nepřestala jsem se záludně usmívat.
Víno jsem odložila vedle na malý stolek a místo toho postavila na stůl dvě orosená piva. To mu spadla čelist poprvé. A když jsem mezi zapálené svíčky položila na stůl velikou mísu dokřupava opečených bramboráků s vůní česneku (neboli cmundy), spadla mu čelist podruhé.
Poté se pustil do smíchu, já s ním a se slovy: „Takhle to neuměla ani maminka," jsme tu velikou mísu spořádali. Přesedli jsme si do sedačky k vínu, a protože jsme se již asi týden nemilovali, začalo to všechno nanovo. Chvění okolo žaludku a tréma jako poprvé.
Děsila jsem se toho, že až se mě jenom dotkne, vybuchnu jak sopka, ale omyl, byl na tom hůř. Než jsme pořádně dosedli, už přesně věděl, kam s rukama a s polibky.
Nebránila jsem se ani „jako“. Nešlo to. Jak by řekl tatínek: příroda se spikla a dělala si s námi, co chtěla. Ačkoliv měl pokojík asi dvacet pět metrů čtverečných, nezůstalo volné místo, kde bychom se nemilovali.