Kam jsi se oblékla, nevěsto?!
Byl pátek. Tomáš se vracel z montáže a jako obvykle zavítal do kavárny, kam jsme chodili. Seděli jsme sami s Pavlem u stolu a povídali si, když se před námi objevil Tomáš jako duch.
Pavel hned pohotově prohlásil:
„Ahoj, Tomáši, mám u tebe láhev kořalky.“
„A za co?“ ptal se udiveně Tomáš.
„Celý týden jsem ti hlídal snoubenku,“ řekl se smíchem Pavel.
„Tak to já mám u tebe dvě,“ odpověděl s úsměvem Tomáš.
„A za co ty?“ zeptal se udiveně Pavel.
„Za to, že jsem ti to dovolil,“ odpověděl Tomáš a oba se smáli, jako kdyby si řekli ten nejlepší vtip roku.
Ano, to je jen malá ukázka jejich humoru, ješitnosti, ale i jemnosti a taktu.
Nic jsem nechápala. Snad jen to, že se Tomáš jen tak odradit nedá. Pochopitelně o našich výletech mu nikdo nic neřekl. A že by se konaly nějaké drby? Zapomeňte!
Nikdo se totiž mezi ně dva nemíchal. Všichni věděli, že jejich kamarádství je opravdu dost pevné a jakýmkoliv zásahem by mohli padnout v nemilost celé party.
A tak hezky drželi pusu a nedovolili si ani naznačit, natož cokoliv říci.
Všichni se děsili mého nápadu, aby nás Pavel při svatbě obsluhoval, ale já jsem to viděla jako poslední jeho trest za to, co všechno jsem s ním zažila.
Popravdě, taky jsem se bála, ale nevím čeho. Opravdu jsem netušila co vše by se mohlo stát, a tak jsem na to radši nemyslela.
Pak přišel ten den. Den, kdy jsem měla udělat ten vážný krok.
Jako každá mladá dívka i já jsem byla ta nejkrásnější nevěsta v dlouhých krajkových šatech se závojem až na zem.
Bylo mi všelijak. Pocity, které neumím popsat, ale jedno se tam ozývalo pořád:
„Mám ho skutečně tak ráda? Nevím. Vážím si ho, respektuji ho, je můj nejlepší přítel, ale stačí to?“
A najednou mi začal v uších znít hlas, který se nedal přeslechnout:
„Kam jsi se oblékla, nevěsto!
Neříkej ještě svoje "ano".
Perličky ze závoje budou slzy.
Těm nesmí býti požehnáno.
Zvadne ti kytice svatební,
též závoj zežloutne brzy.
Já budu stát jako prosebník
a sbírat tvoje slzy.
Kam jsi se oblékla, nevěsto?!?"
„Tami, čekají jen na nás,“ vytrhl mě z nepřítomného pohledu Tomáš.
Proboha, co to bylo? Čí to byl hlas? Asi už blouzním. Varování? Předzvěst něčeho zlého? Nevím.
Za velkého přemáhání jsem vyloudila úsměv.
Obřadní síň, svědkové, rodiče, a naše „ANO“ mi připadalo, jako když se na ten obřad odněkud dívám jako když se mě to netýká.
Jenom maminčina usměvavá tvář mě vrátila zpátky. Měla jsem moc ráda její úsměv.
Přijímala jsem gratulace a pomalu mi stékaly slzy po tváři. Dojetím?
Těžko mohlo někoho napadnout, že je to z úplně jiného důvodu.
Ten divný hlas v hlavě se pořád ozýval:
„Kam jsi se oblékla, nevěsto…“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2025 ©