NEŘÍZENÁ STŘELA
Jak jsem řekla, tak se stalo! Ta intuice.
Úderem desáté hodiny zazvonil telefon. Hrklo ve mně. Tušila jsem co přijde. I když jsem sama nevěřila tomu, že bude až tak tvrdá. Ale byla!
Když Pavel zavěsil, podíval se na nás, vzal mě za ruku a tichým hlasem řekl:
„Měla jsi pravdu, prý odpromovala a už na ni nemám čekat. Nikdy!“
Bylo vidět jak se mu to nelíbí, jak je nerad, že se tváří nešťastně zrovna před námi, před kterými byl vždy takový king. Ale ustál to.
Došel do výčepu pro láhev kořalky a s hraným úsměvem zvolal:
„Tak tu promoci alespoň oslavíme.“
A oslavili jsme.
Ještě nikdy mě ráno tak hlava nebolela. Když jsem se rozhlédla po pokoji, byli tam všichni.
Někdo spal v křesle, někdo na válendě, někdo i na zemi. Jenom Pavel ležel vedle mě, ruce okolo mě jak chobotnice, oči dokořán a jenom šeptal:
„Proč mě tak podvedla? Proč?“
„A proč já to mám poslouchat?“ říkala jsem si v duchu a vše ve mně křičelo vztekem i lítostí.
Odtáhla jsem se od něj a se smutkem v hlase řekla:
„Protože jsi ješitný hlupák, každému jinému už by to dávno došlo. Zavřete za sebou dveře, pospíchám do práce,“ dodala jsem a co nejrychleji zmizela. Nevím, co se ve mně dělo, ale pocit vítězství to nebyl.
Uplynulo pár dní a já se Pavlovi vyhýbala.
Nechtěla jsem být jeho náplast na rány.
Tomáš si vzal dovolenou a chodil mi pravidelně do práce naproti. Bylo to příjemné.
I když věděl, že jsem volná nebyl dotěrný, jen sem tam mě vzal za ruku nebo políbil na tvář. Po cestě jsme se vždy zastavili u Pavla v restauraci na pivko, poseděli, pokecali a šli domů. Každý do svého.
Na Pavlovi bylo vidět, že mu to moc dobře nedělá, ale co mohl jiného, než přihlížet?
Tomáš byl nejlepší kamarád a já byla volná. Kamarádům, jako je Tomáš, se do zelí neleze! To byl jejich nepsaný zákon. Pavel byl v rozpacích, protože nevěděl - chodíme spolu? Nebo ne? A ptát se přeci ON nebude.
Až jednou. Stalo se to, co se asi stát muselo.
Po jednom krásně prožitém sobotním večeru jsme skončili na lahvičce u Tomáše. Jak k tomu došlo? Já to sama nevím.
Najednou jsme se milovali. Jemně a krásně, jen když jsem zavřela oči, cítila jsem Pavla.
Dotyky, vůní, bože jak si byli podobní. Jenom ruce byly jiné. Je to k zešílení. Jímala mě z toho hrůza.
Když jsem se ráno probudila, byla připravená snídaně a jeho slova:
„Přeji dobré ráno, Tami,“ mě dostala.
Ta jeho úžasná bezprostřednost, jako kdyby to bylo normální, že se u něj probouzím, že se vlastně vůbec nic nestalo, že je vše tak, jak má být.
Vůbec jsem nevěděla, co se s mými city děje. Měla jsem ho ráda, to ano, vážila jsem si ho, to taky, jsem s ním i šťastná, tak proč se cítím, jako když padám do propasti.
Ale na druhou stranu, proč nezačít kvalitní vztah, který sice asi nebude tak bouřlivý, ale zato klidný a bezpečný. To už bych si snad taky zasloužila.
Třeba mě nad tou propastí zachytí.
A tak jsem začala chodit s Tomášem oficiálně. Všem jsme to dali jasně najevo a všichni to přijali. Dokonce nám to i přáli. Tomáš jezdil dál na montáže a vracel se jenom na víkend. Zato Pavel byl jako neřízená střela.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2025 ©