VĚČNÁ NEVĚSTA KAPITOLA 19

Napsal Leny (») 15. 10. 2013, přečteno: 1836×

SNAD TA NOC ZA TO STÁLA!?

A abych o tom začala mluvit já, na to jsem byla příliš hrdá.
V duchu jsem si slibovala, že tohle už je opravdu naposledy.
Probudili jsme se a já s hrůzou konstatovala, že mám za pár hodin zásnuby. Necelé tři hodiny spánku mou mysl nějak neosvěžily. Taxikář pořád čekal. Spal chudák v recepci.

Posnídali jsme, asi naposledy spolu, nebo tedy určitě naposledy a vydali se na cestu domů.
Pavel se mnou jel až před hotel. Bylo opravdu, jak se říká, „za pět minut dvanáct“.
Dal mi jemné políbení na čelo, vzal mou hlavu do dlaní, dlouze se na mě podíval a beze slova odjel.

A co já teď s tím! Bylo mi hrozně. Skutečnost, že se jdu zasnubovat s někým jiným, mě přiváděla pomalu k mdlobám, ale šla jsem. Momentálně jiné řešení nebylo.

Nasadila jsem výraz uspěchané dívky a vešla do restaurace.
Tam už byla připravená slavnostní tabule a hosté se pomalu scházeli.
Maminka s taťkou už byli na místě a pochopitelně plno otázek? Kde jsem? Co se děje? A proč?
No, další hrůza. Jára mě starostlivě přivítal a pochopitelně se ptal, co je s bytnou a jak to proběhlo. Chvíli jsem na něj koukala jako bezduchá.
Nebyla jsem zvyklá lhát a úplně jsem zapomněla na svou výmluvu. Rychle jsem se vzpamatovala:

„Járo, teď se půjdu nahoru převléknout, a potom ti vše povím.“ a přes jeho rameno vidím, jak se k nám blíží taxikář, který s námi strávil noc. Ztuhla jsem! Co se děje!?

Přišel poblíž nás a jako když mě nezná, zvolal nahlas:

„ Prosím vás, je tady Jarda, který má dnes zásnuby?“
Jarda se na mě podíval nechápavě:

„Ano, to jsem já, co potřebujete?“

„Já nic, ale tohle je prý vaše, mám vám to předat,“ odpověděl taxikář a podával mu stříbrný náramek.
Náramek, který mi daroval k zásnubám.

Stála jsem jako socha, krve by se ve mně nedořezal. Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se srdcem, které mi tlouklo až v hrdle, čekala na jeho reakci.
To bude ostuda! Navíc jsem řekla, že jsem přijela autobusem. Těžko by se našla výmluva, že mi tam vypadl a hned někdo věděl, že je to mé.

Jarda se zachoval tak, jak by to nikdo nečekal.
Žádný výbuch zlosti nebo křik, ale jen se podíval na mě, na lidi, kteří se okolo nás seskupili a s klidem řekl:

„ Prosím, dejte si každý nějakou skleničku, pochopitelně to platím já. Tím se zásnuby ruší!“ otočil se ke mně a podával mi ten náramek se slovy,

„ten je tvůj. Nech si ho na památku.
Doufám, že ti ta noc za to stála.“ a bez jediného dalšího slova se sklopenou hlavou odcházel z hotelu.

„Ty jsi byla určitě s tím Pavlem, že mám pravdu?“ konstatovala maminka a nečekajíc na odpověď s kroutící hlavou se připravovala k odjezdu. Jenom tatínek mě pohladil a řekl:

„Ta láska, viď,“ a s pochopením následoval maminku, protože ta tu ostudu nemohla unést.

Já jsem se pomalu a doslova odplížila na svůj pokoj. Tak tohle byl opravdu prvotřídní Pavlův kousek. Nemůže být se mnou, ani beze mne.
No, co si budeme povídat, povedlo se! Jak se říká:
„Když se daří, tak se daří.“

Nevím, jestli ho mám zabít, nebo mu poděkovat. Pravda je, že se mi ulevilo, že jsem se asi vůbec zasnubovat nechtěla, že to byly všechno jen náplasti na moje rány.
Ani Jardy mi nebylo líto. Začala jsem být bezcitná? Nebo co se to se mnou dělo?

Kdo jen to říká, že láska je to nejhezčí, co můžeš v životě potkat?

Co je tohle za blábol!!! Vždyť je to hezké, jenom když jste spolu, a co pak, když jste bez něj? Když jsou všechny karty pomíchané jak v čertovském mariáši? Co potom?


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a pět