JAKO LEHKÁ HOLKA
Všechno se ve mně bouřilo, slzy mi začaly téci po tváři, byla jsem šťastná i nešťastná. Jako v pohádce. Obutá, ale bosá.
Otočila jsem se přímo tváří k Pavlovi a rádoby pevným hlasem řekla:
„Zavolej toho taxíka, ale ať je tady do půl hodiny!“
Vrátila jsem se ke stolu. Jarda viděl moji uplakanou tvář a starostlivě se ptal:
„Co se stalo?“
A já se vzlykem odpověděla:
„Víš, moji bytnou Jarušku odvezli do nemocnice, nevím s čím, ale ona tu nikoho nemá. Její bratr je na vojně, tak sháněli mě. Objednala jsem ti taxíka, pojedeš domů a já dorazím zítra. Jenom zjistím, co se děje a odvezu jí tam nutné věci.“
Kde se ve mně vzala ta schopnost si okamžitě něco takového vymyslet, nevím dodnes.
Zdráhal se odjet, chtěl zůstat se mnou, ale vzhledem k tomu, že ty zásnuby musel dát někdo zítra dohromady, nakonec jel.
Pavel mě přesadil ke stolu pro personál a zvláštní hosty, který jsem důvěrně znala a se smíchem povídá:
„Neboj, taxikář má příkaz nevysadit ho dříve jak před jeho domem.“
Zasmála jsem se taky, situace mi připadala naprosto absurdní.
„Nalij mi prosím pořádný drink a nech mě chvíli samotnou.“
Pořádně jsem se napila. Začaly se dostavovat pocity, které jsem dříve přehlížela.
Proboha, takový hodný kluk a já použiji takovou lež. Proč se konečně nenaučím říkat Pavlovi „NE!“
Proč se nechám tak trápit? Copak jsem se úplně zbláznila? Nemám nad sebou žádnou moc. Ne!!! Kategoricky a znovu NE!!! Teď je to opravdu naposledy! Musím se naučit ovládat své city k němu, jinak mě to zabije. Copak už toho nebylo dost?!
Bylo po půlnoci a Pavel se chystal k odchodu. Kolegové ho pustili vzhledem k situaci dříve.
„Tak co vyvedeme, kotě moje,“ ptal se a sám si odpověděl, „vymyslel jsem noční výlet, nech se překvapit, taxík už čeká.“
Čekal. Nastoupili jsme dozadu, kde se ke mně hned přimknul,
a taxík se beze slova rozjel.
„Uděláme si horskou jízdu, objedeme všechny horské hotely až nahoru k hranicím,“ řekl jen tak, jako by bylo normální objíždět horské hotely, když už všude zavírají.
„Zbláznil jsi se, bude už všude zavřeno,“ začala jsem oponovat.
„Ale nebude, pro tebe mi každý hotel otevře,“ zasmál se a začal mě objímat, hladit, líbat, až jsem mu opět věřila všechno, co řekl. Točil se se mnou celý svět.
Na všechno jsem zapomněla, žila jsem jen touhle chvílí a prosila, aby nikdy neskončila.
Měl pravdu.
Každý vedoucí hotelu, na který jsme zaklepali, nám rád otevřel. Dali jsme si drink, něco málo k jídlu a jeli jsme do dalšího hotelu. Bylo jich po cestě pět a všichni byli velice ochotní.
Připadala jsem si opět jako ta princezna, před kterou se otevírají všechny brány světa a nic jiného mě v ten moment nezajímalo.
Když jsme skončili až u samých hranic, rozhodli jsme se tam zůstat. Pavel vzal na pokoj ještě láhev sektu a dlouze jsme si povídali jenom o tom, jak je nám dobře. Vzal do ruky můj náramek a ptá se:
„To je dárek od něj?“
„Ano,“ odpovídám a necítím se u toho zrovna nejlépe.
Najednou jsem si připadala jako nějaká lehká holka z levného hotelu.
Vždyť se zasnubuji a už jsem nevěrná. Je to normální? Čekala jsem, že snad navrhne něco jako ve smyslu, že už zůstaneme spolu, že už tyhle věčné peripetie okolo mých partnerů nemají smysl?
Ale ne! Nic takového se nestalo.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©