ZMIZ nebo ZÚSTAŇ!!!
Naprázdno jsem polkla:
„Jardo, dej mi prosím čas.“
„Ano, ale jen do zítra,“ odpověděl, usmál se, políbil mě na tvář a odešel.
A tak jsem tam stála s kyticí, lidi po mně koukali, culili se a já, červenající se snad i na zádech jsem rychle utekla do kuchyně.
No nazdar! Ten mi dává.
Asi byl ze staré školy. A zásnuby? To by se mi docela líbilo. Nevím, kde mé útěky skončí, ale tohle vypadalo dost dobře.
Druhý den, když přišel opět s kyticí, zatáhla jsem ho stranou:
„Jardo, zasnoubím se s tebou, ale se svatbou pospíchat nebudeš, viď?“
Oba jsme se zasmáli. Najednou sáhl do kapsy a podával mi malou červenou krabičku. Kdo by neměl rád dárky?
Trochu zdrženlivě jsem ji vzala a pomalu otevřela. Byl tam krásný stříbrný náramek. Poděkovala jsem, a když jsem ho objala, řekl:
„Pojedeme do krajského města, a tam si zásnubní prstýnek vybereš sama, souhlasíš?“
„Ano,“ odpověděla jsem a bylo mi opravdu moc hezky.
Zásnuby naplánoval hned na příští týden. (Já nevím, proč všichni tak spěchají? To je tolik vidět, že mohu utéct?)
Zbývalo pozvat pouze rodiče a přátele. Maminka měla konečně radost, že zůstanu doma, a ne někde v zahraničí, a bylo jí úplně jedno kdo to bude.
Hlavně abych byla šťastná a doma. Má se mnou jen trápení. Taky bych chtěla, aby už byla šťastná.
Všechno se dělo dost narychlo, a tak jsme opravdu jeli pro prstýnek jeden den před zásnubami.
Ačkoliv bylo krajské město veliké, ani jedno klenotnictví nemělo takový prsten, který by se mi líbil. Nebo zase fungovalo mé podvědomí, že všechno je jinak?
Když už jsem měla nohy celé bolavé, rozhodli jsme se, že ho koupíme jindy, aby byl opravdu pěkný a použijme zatím bižuterii.
Byli jsme taky dost vyhládlí a co čert nechtěl, šli jsme okolo vinárny kde pracoval Pavel.
Jardu nic chytřejšího nenapadlo, než tam jít na večeři, neboť vlak nám jel až pozdě v noci.
Jelikož se neznali, tak jsem jenom doufala, že se ke mně bude chovat jako ke každému jinému hostovi.
Stalo se. Byl opravdu profesionální.
Ale to by nebyl Pavel, kdyby…
Až asi po hodince přišel ke stolu a ptal se:
„Jste slečna Tami? Podle popisu byste to měla být vy?“
„Jistě,“ odpovídám, trne mi v zátylku a Pavel pokračuje, „v tom případě máte v kuchyni telefon.“
Zvedla jsem se od stolu a následovala ho do kuchyně.
Telefon byl pochopitelně zavěšený a Pavel se usmíval:
„Tak co, kotě, jak se ti líbí vinárna po rekonstrukci? Že mi neodjedeš s tím panákem?“
Pacholek jeden. To mi opravdu bude komplikovat můj život až do konce?
„Ty jsi se snad zbláznil, zítra mám zásnuby, už mě prosím nech na pokoji. Máš přeci Marii?“
Trošku se zarazil:
„Víš, kotě, já tě nesmím vidět. Neměla jsi sem chodit. Nemůžu za to!“ obejmul mě, políbil na čelo a řekl šeptem, aby to neslyšel ani okolo chodící personál:
„Vymysli si něco. Já mu objednám taxi a pošleme ho domů, chtěl bych být tu poslední noc s tebou.“
Jeho objetí a polibek mi začaly zase všechno vracet. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem kudy kam.
Rozum velel „ZMIZ“, srdce „ZŮSTAŇ“.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©