TO NESMÍŠ, KOTĚ MOJE!!!
Pobaveně jsem se usmála a vrátila se do kuchyňky s trošku hraným hysterickým křikem.
„Pavle, vždyť ty jsi ho sprostě opil, copak to se dělá?“
„Ale no tak, ty moje kotě, nechceš snad celou noc trávit s ním? Podívej se, jak vypadá!“ pronesl, a smíchu se opravdu nedalo ubránit.
„Neříkej mi „moje“, už to přeci dávno není pravda,“ odsekla jsem trochu vztekle, ale taky jsem se najednou za celou dobu začala cítit lépe.
Kotelník s panem vedoucím pomohli Rudovi na pokoj a pohodlně ho uložili, aby neměl důvod se budit. Žádní hosté nebyli na hotel objednaní, a tak jsme tam zůstali sami.
Byla jsem hrozně ráda, ale měla jsem hrůzu z toho, jak tohle skončí. Zůstala jsem sedět sama u praskajícího krbu, až se přede mnou objevil talíř lososových jednohubek.
Jenom jsem naprázdno polkla a věděla, že bude zle. Pavel si přisedl ke mně do toho velkého plyšového křesla. Přítomnost jeho těla u mého začala působit jak ohňostroj. Tak tohle mi opravdu scházelo.
„Tak co, kotě moje, je ti dobře?“ šeptal mi do ucha a koutkem oka vidím jeho záludný úsměv. Teď už jenom stačí, aby na mě položil ty své kouzelné ruce a je po svatbě.
„Je mi krásně,“ odpovídám a opět se dostavuje to známé chvění okolo žaludku, strach a tréma. Jako první schůzka, nebo co.
Stalo se!
Vzal mě do náruče a nesl mě přes celou jídelnu, kuchyňku, po schodech až ke svému pokoji.
Neměla jsem sílu udělat vůbec nic.
Nebránila jsem se, neodporovala, jenom jsem se s šílenou touhou těšila na jeho sevřenou náruč, polibky a ruce, které vědí co dělat. Milování bylo dlouhé, vášnivé a krásné. Každou chvíli byl slyšet jenom jeho šepot:
„Nesmíš se vdát, kotě moje, to nesmíš!“
Okolo šesté hodiny ranní jsem opatrně přešla do pokoje, který jsme měli s Rudou objednaný. Spal jako dřevo. Když se probudil, ne jenom že ho bolela hlava, ale ještě se hrozně omlouval, že se tak opil.
Přešla jsem to s úsměvem a bez komentáře.
Když jsme sešli do restaurace, Pavel už tam nebyl. Od vedoucí Majky jsem se dozvěděla, že pracuje sice na horách, ale v hotelu o kilometr dál. Když se dozvěděl, že přijedu se svým nastávajícím, domluvil se na tomhle divadélku s Majkou.
Léta se znali, tak proč by mu nevyhověla.
Byl to jenom úmysl svatbu zkompromitovat protože věděl, že tahle jedna jediná noc mi všechno vrátí zpátky.
A vrátila.
Neměla jsem tu odvahu to říci Rudovi do očí. Napsala jsem lístek a dala ho do auta těsně před odjezdem. V lístku stálo:
„Omlouvám se, ale nezasloužím si tě, zruš prosím všechna pozvání na svatbu z tvé strany, já udělám to samé. Nemiluji tě tak, aby náš vztah vydržel. Ještě jednou se omlouvám. Tvá kamarádka Tami.“
Sama jsem se vracela odpoledním autobusem do města.
Jediný, kdo z toho měl upřímnou radost byla maminka. Všichni ostatní říkali, že to tušili.
Vím, bylo to ode mě sobecké, pár dní před svatbou tohle udělat, ale celý můj človíček od srdíčka přes mozek tak velel.
Rozhodla jsem se, že budu brát život s Pavlem nebo bez něj tak, jak to osud přinese. Nic jiného mi nezbývalo.
Na nic jiného jsem neměla sílu.
Doufala jsem, že Pavla brzy uvidím, ale nestalo se!
Přesto jsem se vrátila do práce sice veselejší, ale pořád v jakémsi stresu.
Po dlouhé době jsem se rozhodla, že pojedu ve volnu do svého bytečku a zjistím, co se vůbec ve městě děje.
Bytná Jaruška byla ráda, že mě vidí a jakoby telepatií se ozvaly na okně kamínky. Přijel Tomáš.
Moc ráda jsem ho viděla. S radostí jsem mu běžela otevřít a skočila mu okolo krku. Smál se:
„Děvče, děvče, co se děje vyhrála jsi snad v loterii?“ políbil mě na tvář, obejmul tak hezky a kamarádsky, až se dostavil takový pocit, že vše bude jako dříve.
Nebylo!
Právě Tomáš to byl, který mi řekl, že Pavel neustále chodí s Marií, ale že taky špatně snáší, když se dozví, že bych měla patřit někomu jinému.
Pomohl mi sice udělat si v sobě trochu pořádek, ale jak dlouho to vydrží, nevím. Strávili jsme spolu sobotu i neděli. Byli jsme v kině, divadle, na kafíčku, jenom o Pavlovi jsme už nemluvili. Byl hodný a zábavný, ale pořád jen přítel, na kterého se mohu kdykoliv obrátit.
„Víš, příští volno se domluvíme celá parta a vypravíme se za Pavlem na hory, co ty na to?“ jen tak prohodil Tomáš a díval se, jak zareaguji.
Trošku mě zrovna od něj tato nabídka zarazila, ale viděla jsem na něm, že vymýšlí nějakou lotrovinu. Už jsem ho taky znala dost dobře, a tak jsem souhlasila.
V pátek jsme vyrazili. Mohla jsem sice jen na dva dny, ale nevadí. Ostatní měli dovolenou.
Když jsme dorazili na hotel, který byl opravdu větší než onen hotýlek, kde jsme se viděli naposled, nahrnuli jsme se vymrzlí všichni k baru. Tomáš mě vzal stranou a zašeptal:
„Zahrajeme Pavlovi mileneckou dvojici. Souhlasíš? V každém případě ti překazil svatbu, prostě dělá si pořád nároky, nezaslouží si trochu potrápit? Ke mně by si nefér jednání neměl dovolit, co ty na to?“
Radostně jsem souhlasila, lepší nápad ani mít nemohl. Takhle se alespoň nebudu cítit trapně.
Pavel přišel za bar a s jásotem nás všechny přivítal. Přišel ke mně, chytil mě za obě ruce a naklonil se, že mě políbí, když v tom mu Tomáš zezadu poklepal na rameno:
„Ruce pryč kamaráde, ta je teď moje.“
Vzal mě za ruku a odvedl k baru na druhý konec.
Pavel tam zůstal stát jako opařený, a ačkoliv na něj kluci volali a žadonili o drink, dlouho jenom stál a zíral. Nakonec se vzpamatoval a šel plnit povinnosti barmana. My jsme s Tomášem stáli u sebe přimknutí a špitající si s radostí, jak lehké bylo vyvést ho z míry.
Bavili jsme se všichni až moc dobře, jenom Pavel chodil okolo jako bubák. Vždy když se k nám Pavel blížil, Tomáš mě obejmul a políbil.
Když to bylo asi potřetí a něco už jsme taky vypili, Tomášovy polibky byly jiné, přestávaly být tak kamarádské. Bylo v nich něco jemného a chvílemi mě až zamrazilo. Nevěděla jsem, co si s tím počít.
Začala jsem být trochu zmatená a cítila jsem, že mé chování může být opravdu přesvědčivé. Ale pořád tady byl ten nezaměnitelný fakt - byli to opravdu dobří kamarádi. Co s tím?
Pavel to začal se šarmem jemu vlastním, řešit. Otevřel láhev sektu a volal na nás:
„Pojďte se vy dva napít, ať zapijeme tu vaši známost.“ řekl to s takovou lehkostí v hlase, až jsem mu uvěřila, že to myslí opravdově. Ale vše bylo trochu jinak. Nalil tři skleničky sektu:
„Tak na vás dva, Tomáši, ať vám to vyjde.“
Podívali jsme se s Tomášem na sebe, usmáli se a Tomáš mě políbil na tvář. Pavel se trochu ušklíbl a slavnostně prohlásil:
„Tak polibek si zaslouží alespoň skotskou,“ a bez otálení nalil tři sklenky skotské.
Jelikož jsem měla v živé paměti jak opil Rudu, začala jsem být ostražitá a sledovala, co se z toho vyklube.
Když se otočil zpátky k baru, vylila jsem skotskou za sebe do velikého květináče, kterému vévodil obrovský fíkus. Bylo mi ho okamžitě líto, ale nedalo se nic dělat. Tentokrát to nebude mít tak lehké. Ani Pavel, ani chudák fíkus.
Tomáš s Pavlem svoji skotskou vypili a Pavel okamžitě naléval další. Moje sklenka opět skončila ve fíkusu a opatrně jsem upíjela ze sektu.
Už mi to hraní si na něco začínalo vadit. Musela jsem dostat do hlavy trochu kyslíku. Nějak moc se to zamotávalo, ale co, na to jsem byla přeci expert.
Navlékla jsem si čepici, velikou šálu přes ramena a vyšla jsem na zápraží hotelu, kde ležel krásný, veliký bernardýn a vlčák. Sedla jsem si mezi ně a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Otázka se honila přes otázku a odpovědi?
Žádné!
Ta malá chvíle se trochu protáhla. Blížila se zavírací hodina, a tak jsem se pomalu vracela na bar.
K mému překvapení tam byl pouze jeden manželský pár a uklízečka, která pomalu připravovala restauraci na druhý den. Všichni kamarádi už byli na pokojích. K mému druhému překvapení ani Tomáš na mě nepočkal.
Pavel, který dělal že uklízí bar se jen ledabyle otočil a utrousil:
„Tomáš trochu přebral, tak si šel lehnout, čeká prý na tebe,“ usmál se potměšile a pokračoval v úklidu.
Požádala jsem o sodovku s sebou na pokoj a pomalým krokem jsem se doslova šourala z restaurace.
Bylo mi všelijak. Pokoje byly v patře, a tak když jsem vyšla poslední schod, unaveně jsem si na něj sedla a přemýšlela, kam jít.
K Tomášovi se mi nechtělo, neuměla jsem si představit být s ním v jednolůžkovém pokoji.
Od jiného pokoje jsem klíč neměla.
Schody byly potažené tmavě červeným kobercem a jak jsem si natáhla nohy a opřela se o zeď, začala jsem usínat.
Probral mě jemný polibek do vlasů. Bála jsem se otevřít oči. Strach byl zbytečný. Ruce, které mě objaly, jsem znala přímo důvěrně.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©