KRUTÁ REALITA!
A stalo se!
Od pátku jsem Pavla neviděla, ale přijel Tomáš. Vždycky se zastavil, když přijel z montáží. Přinesl lahvičku vína a bonboniéru, abych si prý obalila nervy. Zasmáli jsme se tomu, ale divné bylo, že se vůbec k událostem minulých týdnů nevracel a na nic se neptal.
Bylo to velice vzácné kamarádství. Jiný by využil situace, v jaké jsem byla, ale Tomáš s obrovskou trpělivostí jen čekal. A čekání se mu vyplatilo.
Pavel se vůbec neukázal, a tak jsme šli s Tomášem do kinokavárny, potom do baru na skleničku a ke mně na kafíčko. Povídali jsme si dlouho do noci.
Kolem druhé hodiny ranní odešel zase jen s polibkem na čelo a přáním dobré noci. Když přišla řeč na Pavla, tak jenom utrousil, že on už jiný nebude.
Na neděli jsme se domluvili, že se pojedeme na chatu vykoupat.
Září bylo krásné a voda pořád ještě teplá. Jakoby léto ani nechtělo končit. Hned na mole nás ale čekalo překvapení v podobě objímajících se Pavla a Marie.
Bylo to jako blesk z čistého nebe! Beze slova jsem se otočila a odcházela. Zaslechla jsem jenom Tomáše, jak říká:
„Tobě snad, Pavle, přeskočilo!“ a běžel za mnou.
Ano, rozchod tady byl a byl definitivní. Pavel byl slaboch, chtěl by mít všechno, ale ono to prostě někdy nejde.
Marie asi měla co nabídnout a hlavně jsem věděla, že půjde, jak se říká, přes mrtvoly. Je zlá a bezcitná.
Nikdy mi do očí neřekl proč a jak, prostě mě ze dne na den přestal vnímat, a začal ignorovat.
Začala jsem to řešit pitím. Ne moc, ale stejně mě každou chvíli odněkud vodil Tomáš domů ne zrovna v pěkném stavu. Došlo mi, že takhle to dál nepůjde, a tak jsem se rozhodla se nechat přeložit někam na venkov mimo okres aby byla co nejmenší pravděpodobnost, že Pavla potkám.
A tak se i stalo.
Ačkoliv jsem byla v jiném prostředí, mezi jinými lidmi, zapomenout se mi moc nedařilo.
Práce a lidi – vše bylo moc fajn, ale Pavel mi hrozně scházel.
Čas od času jsem mu zavolala. Lépe řečeno, volala jsem mu pořád. Buď se nechal zapřít, a když se povedlo, že vzal telefon, tak mi stroze řekl:
„Nevolej! Je konec!“
Po jednom takovém telefonu už jsem to nezvládla.
Skončila jsem na baru u skleničky, potom druhé, třetí a pak už jsem si řekla o celou láhev. Nejezdila jsem domů, neviděla ani Tomáše, ani přátele. Smutek mi vypálil díru snad i do mozku, ne jenom do duše.
A tak jsem se toho dne probudila s velkou bolestí v krku,
o hlavě nemluvě, v nemocnici. Nade mnou stál šedivý postarší pán v bílém plášti a pravil:
„Děvče, děvče, víte vůbec co se stalo? Stačilo pár minut a bylo po vás, ještě že vás včas přivezli.“
„Co se stalo?“ zasípala jsem, protože bolest v krku mi nedovolila ani mluvit. Jenom jedno bylo jasné - měla jsem okno jak výkladní skříň.
„Otrávila jste se tím prokletým alkoholem, krk vás bolí z těch hadiček, které jsme do vás museli násilím nacpat. Doufám, že jste se poučila, žádný chlap nestojí za to abyste přišla o život, věřte mi,“ říkal to vlídně a s pochopením.
V ten moment jsem myslela, že je u mě pohádkový dědeček a vše se mi jen zdá. Jen bolest hlavy a krku mě vracela do kruté reality.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©