VŠECHNO JE JINAK...
Vůbec si nepamatuji, jak jsem se dostala do města, natož domů. Pořád mi v hlavě zněla ta slova:
„Pak ti ho vrátím.“
Nechal mě jen tak odejít? Nebo ho za mnou nepustila? Kdo ví, co mu napovídala. Už jsem neměla ani žádné slzy, jenom smutek, pocit, že nic nemá cenu, že můj život končí.
Kdyby tady byl alespoň Tomáš. Ten jediný by mi asi pomohl rozmotat to divné klubko chaosu, který jsem v sobě měla.
Ležela jsem na posteli s nepřítomným pohledem. Snad den, snad dva, nevím.
Až kamínky na okně mě probraly.
Pavel se vrátil, blesklo mi hlavou, určitě už ji prokoukl, není přeci hloupý.
Ale ne, byl to Tomáš!
Když mě viděl s propadlýma očima od pláče, neupravenou, s výrazem zpola nepřítomným, vzal mě do náruče a mluvil tiše
a konejšivě:
„Neboj, malá, to se spraví, všechno mi hezky povíš a dáme to do pořádku.“
Mluvil a mluvil a já vnímala pouze ten jemný a přívětivý hlas, který mě hladil. Nechala jsem se hladit po vlasech a s hlavou v jeho klíně jsem po dlouhých hodinách usnula.
Probudila mě vůně kávy. Bojím se otevřít oči. Hrozně bych si přála, aby tam byl Pavel.
Jak se tak bojím otevřít oči, slyším šepot bytné Jarušky:
„Pavle, zbytečně ji nebuď, dal jsi jí pěkně zabrat. Poděkuj Tomášovi, že ji z toho trochu dostal. Měli jsme o ni strach.“
Myslela jsem, že mi vyskočí srdce z těla. Byl tam! Co když se mi to zdá? Co když je to sen?
Já ty oči neotevřu, nechci, bože, ať to tak zůstane!
Cítím Pavlovu ruku na své tváři, poznala bych jeho ruce mezi tisíci na světě a přesto všechno mi stékají slzy po tváři.
„Vzbuď se, kotě moje, jsem u tebe,“ slyším jak šeptá a přes slzy štěstí otvírám oči a nevidím ani před sebe. Silné objetí mě přesvědčilo, že to není sen, že je to skutečné.
„Nikdy tě neopustím, promiň mi ten úlet, už budu jen s tebou,“ chrlil ze sebe slova, která na mě působila jako balzám.
A tak jsem se rozhodla na nic neptat, po ničem nepátrat. Jenom si užívat jeho náruč.
Bylo září, sezona pomalu končila, a tak jsme měli oba delší volno.
V tichosti a s úzkostí jsem čekala, jak s volnem Pavel naloží. Co když přeci jen odjede za Marií? Měla jsem strach z každé nastávající chvíle, z každého nastávajícího víkendu.
Červíček pochybností se přeci jenom někde v koutě usadil. Už to nebyla ta bezstarostná láska. Visel nad ní mrak a já jen čekala, kdy se spustí déšť.
Šla jsem nakoupit a předpokládala, že až se vrátím, už tam nebude.
„Prosím, kup mi hodně čtvrtek a tužky,“ volal na mě, když jsem scházela ze schodů. Pavel maloval rád, ale zas tak rád, aby maloval u mě???
Když jsem se vrátila, bylo ustláno, uklizeno a na stole stála v láhvi od piva kytička z lučních květů. Měli jsme louku hned u baráku. Pavel byl uvelebený na válendě a četl.
Copak se stalo? Došly pánovi peníze, anebo mě tolik miloval? V každém případě to bylo moc fajn.
Vařila jsem a komentovala jeho obrázky, které byly za chvíli po celém pokoji. Dělal pěkné karikatury. Odolal i pozvání do restaurace, a tak jsem si od bytné Jarušky půjčila džbánek a chodila jsem nám pro pivo. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo, ale ten den přišel.
Museli jsme oba do práce.
Vypadalo to, že Marie zůstane jen zlým snem. Přesto všechno jsem čekala na nějakou sobotu, kdy by se měla údajně, jak slibovala, vrátit ze školy.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©