LEST!
Cestou na polední motoráček šel Pavel mlčky.
Držel mě pevně za ruku a pořád se otáčel. Za námi šla Marie s Tomášem a bylo slyšet, jak se Marie směje. Dalo by se říct až zbytečně nahlas.
Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale připadalo mi, že Pavel je nervózní.
Nemluvil, a ani chvílemi nevnímal co říkám.
Marie byla sice přítelkyně, ale ne zas tak dlouho, abych ji znala dobře a věřila jí.
Věděla jsem jen, že žije s maminkou a tatínek co by muzikant, se doma moc nezdržoval.
Pokud hrál, tak vydělané peníze propil.
Marie měla před sebou poslední rok medicíny. Pak z ní bude paní doktorka. Byla krásná, chytrá, budoucí doktorka. Přímo vražedná kombinace.
Já byla sice taky chytrá, snad i hezká, ale jen servírka.
Začala jsem být ostražitá a trápilo mě to. Něco se na té loďce stalo! Ale co?!
Druhý den jsme měli jet opět na chatu. Jelikož jsem měla volno, rozhodla jsem se jet dříve a připravit klukům nějaké překvapení v podobě lehké večeře. Všichni jsme rádi jedli a v kuchyni jsem byla celkem šikovná.
Překvapená jsem byla ale já!
Od půlnočního motoráčku šel jenom Pavel, ale v těsném objetí s Marií. Stála jsem na balkoně a nic nechápala. Neviděli mě. Sedli si na terasu přímo pod balkon. V podstatě metr nad nimi jsem stála já a slyším Marii:
„Řekneš jí to ještě dnes, za pár dní odjíždím do školy a chci vědět, že budeš jenom můj! Na soboty a neděle budu jezdit. Přeci kluk jako ty se vzděláním nebude chodit s nějakou servírkou, zasloužíš si víc.“
Byla to sice žádost, ale znělo to jako rozkaz.
Objímala ho a líbala a on vše bez zdráhání opětoval. Já tam stála a mlčky se dívala jako na špatný film. Pavel se jí vymanil z objetí:
„Víš, Marie, je to těžké, mám ji rád a nevím, kde hledat důvod se s ní rozejít.“
„A co naše láska, to není důvod?“ řekla Marie a začala si rozepínat halenku.
Nechtěla jsem se dívat, slzy mi tekly po tváři jako vodopád, svět se mi rozpadal na kusy a jiná cesta ven než okolo nich, nebyla.
Sebrala jsem všechny síly a vyšla ven. Ani mě nezpozorovali, jak byli doslova zapleteni jeden v druhém.
Srdíčko mi tlouklo až v krku, slzy samovolně vytékaly jak stržená přehrada, ale v žádném případě jsem nechtěla být ta ublížená, a tak se silou, o které nevím kde se ve mně v ten moment vzala, jsem přistoupila ke stolu:
„V chatě máte na stole večeři,“ a odcházela jsem k rybníku na molo.
Sice s hlavou vztyčenou, ale srdíčkem rozbitým na kousky.
Došla jsem až na konec mola, lehla si na prkna a bez jediného vzlyku nechala stékat slzy přímo do rybníka. Motoráček do města jel až za dvě hodiny.
Zavrzala prkna na mole! Někdo se blížil. Ne, nebyl to Pavel, ale Marie.
Posadila se drze vedle mě, a spustila:
„Podívej se, holčičko, já Pavla potřebuji. Naši se hádají a nemají peníze na školu, které já potřebuji. Pavel peníze má a já udělám všechno pro to, aby mi školu průběžně financoval, jinak mi může být ukradenej, mám trochu jiný vkus,“ vstala a dodala, „až odpromuji, tak ti ho vrátím.“
To už jsem začala vidět červeně. Jak tam tak nade mnou stála a majestátně mi dávala najevo svoji převahu, vstala jsem taky a nic jiného mě nenapadlo, než do ní lehce šťouchnout. A už se krásně ječíc plácala v rybníku.
Bez jediného slova jsem odešla.
Vzala jsem to přes louku rovnou k trati. Počkám radši na nádraží. Tuhle její lest musí Pavel přeci prohlédnout. Nebo ne?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©