Slzy a láska.
Sedmdesátá léta minulého století. Můj příběh začíná. Sedmnáctiletá panenka, co má život před sebou. Romantické představy o štěstí a lásce. Taková jsem byla.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Celý týden vymýšlím, proč za ním nejet. Je to přeci jen nafoukaný, ješitný číšník, který si myslí, že když má peníze, všichni si sednou na zadek. Přesně! To je něco pro mě. Ne, a ne! Nesnáším tyhle typy, ale jak se ho zbavit?
Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až mě dostala vlastní zvědavost a touha ho trochu pokořit. Rozhodla jsem se! Pojedu! Tu jeho ješitnost a domýšlivost trochu zkrotím.
Pochopitelně jsem šla za dámu. Tmavě zelená, úzká sukně, kombinovaná černým proužkem a světle zelená lurexová halenka. Stuha v mých dlouhých, hnědých vlasech to vyšperkovala. Perfektní! Černé lodičky, kabelka, na krku zlatý řetízek od maminky a na zápěstí náramek. Bezbarvým lakem nalakované nehty, a modré oči zvýraznila černou linkou. I rtěnka odvedla dobrou práci. Byla jsem spokojená. Dokonalé.
A tak jsem v pátek nastoupila do autobusu. Cíl cesty - malé městečko s krásným, nevelikým hotýlkem. Tady „můj" číšník pracoval. Chodila jsem okolo hotelu, prohlížela si přízemní výlohy a začínala pociťovat pěknou trému. Nevím proč, ale svíral se mi žaludek a nepochopitelně jsem se chvěla. Právě ve chvíli, když jsem se odhodlala vstoupit, vyběhl číšník se slovy:
„Dobrý večer, slečno, jste očekávána, prosím následujte mě."
Trochu mě to zaskočilo, ale jenom jsem kývla a šla za ním.
Krásná, honosná recepce. Jedním směrem ústila do restaurace a druhým k hotelovým pokojům. Číšník mi vzal kabát a ukázal směrem k restauraci. Otevřel velké prosklené dveře a uvedl mě k jednomu ze stolů. Skoro všechny byly pokryty ubrusy s jemně laděnou kostkou. Jen ten můj měl sněhobílý ubrus a na něm kytici rudých růží. Nutno podotknout, že v té době sehnat růže v lednu musel být nadlidský výkon.
Sedla jsem si ke stolu a hlavou se mi honily různé myšlenky.
Proboha, kam jsem se to dostala a kde vůbec ten můj věčně otravující nápadník je?
Najednou stál přede mnou. Sebejistý úsměv, dokonalý smokink a neposlušné vlny na hlavě.
„Ahoj, lásko, hned se ti budu věnovat," řekl a políbil mi ruku.
Postavil přede mě sklenku svařeného vína a odkráčel zkasírovat vedlejší stůl. Nespustila jsem z něj oči. Pohyboval se po place jako ryba ve vodě. Vyzařovalo z něj nepopsatelné charisma a šarm. A mně začalo nějak divně tlouct srdíčko.
Po chvíli se ke mně vrátil, položil na stůl klíče od pokoje a mile, bez domýšlivého přístupu řekl:
„Jsi určitě po cestě unavená. Běž si na pokoj odpočinout, pak tě vyzvednu a můžeme si jít zatančit."
„Dobře, mně to vyhovuje," řekla jsem s určitou úlevou. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.
Opět přišel číšník, aby mě doprovodil na pokoj.
To mu nestojím za to, aby mě doprovodil sám?
Byla jsem zmatená. Na jednu stranu mi lichotilo, že se o mě stará jeho číšník, ale na tu druhou mi to trochu vadilo. Co když to byla pouhá hra, jak nebýt otravný nápadník? Pokud ano, tak se mu tedy povedlo.
Číšník mi otevřel dveře do pokoje, popřál pěknou zábavu a zmizel. Byl jako ze starého filmu.
Bylo to příjemné. Pavel, tak se totiž ten otravný nápadník jmenoval, věděl moc dobře, co dělá. Byl o šest let starší, měl maturitu, nedodělanou vysokou a mně bylo pouhých sedmnáct. Pochopitelně jsem si myslela, že vím úplně vše. Opak byl pravdou.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...