Zavedu vás do sedmdesátých let, kde budete prožívat úspěchy, lásky i neúspěchy a trápení mladičké Leny až do její dospělosti.
Ještě mi není osmnáct, přátelé mi říkají Leny, jsem trochu rebelka a hledám práci, která by mě bavila. Bydlím v podnájmu v krásném baráčku se zahradou.
Moje bytná Jaruška je jen o pár let starší než já. Zůstala sama po nelegální emigraci manžela, a tak moje malá troška do mlýna jí pomáhala přežít.
Po dlouhém hledání stojím před krásnou starobylou kavárnou, která ještě pamatuje první republiku. Veliké, prosklené výlohy vedoucí na pěší zónu, umožňují návštěvníkům pozorovat kolemjdoucí a potichu špitat.
Výlohy rozdělují čtyři široké schody, které vedou mezi malé kulaté stolky s mramorovou deskou, kterým vévodí stříbrné cukřenky a zvednuté malíčky s malými moka šálky vonící kávy. Mezi nimi v tichosti pobíhají servírky v černobílé uniformě. Za nimi s rukama za zády chodí důležitě pan vrchní a pečlivě pozoruje, jestli je vše tak, jak má být.
A nad tím vším se vznáší vůně dortů, kremrolí a zákusků všeho druhu. Tato kavárna měla i svojí pekárnu těchto dobrot. Stála jsem v úžasu u schodů a doslova zírala, až mě vyrušil přísný, ale přesto přívětivý hlas:
„Jaké přání by měla mladá dáma?“ Zírám na onoho pana vrchního a koktám:
„Já, já prosím tady mám pracovat.“
„A tak to šla dál, tady toho moc neuděláte,“odpověděl s úsměvem a malým úklonem mi rukou ukázal cestu. Jako kdyby to nebylo vidět! No, uvedla jsem se příšerně. A to ještě nevěděl, že nic neumím, že jdu na zácvik, abych se tomuto řemeslu naučila.
Teď teprve nastane trapas.
Moje tvrdohlavost a ješitnost neznala meze, ale tady se mi poprvé začala podlamovat kolena. Tolik jsem to chtěla zvládnout, ale najednou jako kdybych si přestala věřit.
„Tak slečinko,“ ozvalo se mi za zády, „šatna je na konci chodby, kávová napravo a cukrárna nalevo. S kasou, předpokládám zacházet umíte. Tak šup, ať jste na place.“ Tento malinko ironický tón nepatřil nikomu jinému, než panu vrchnímu Kaštánkovi.
Okamžitě jsem se probrala a v duchu se sama nad sebou usmála. Tohle asi nedopadne dobře. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, docela to šlo, ale co udělám s uměním na place, to nevím. Pořád jsem doufala, že to, co jsem se naučila doma s pár hrnečky mi postačí.
Nažehlená a upravená jsem se přišourala na plac. Teprve teď jsem si všimla, že se tam nenosí žádné hrnečky, ale stříbrné tácky s moka šálky a decinkou vody. Servírka měla taky čtyři tácky v ruce a chodila s tím jako kdyby je měla k ruce přirostlé. Tak tohle nezvládnu, blesklo mi hlavou.
„Tak nejdříve se projděte, poznejte stoly, který je jak očíslovaný, abyste se taky s děvčaty domluvila. Posbírejte nějaké špinavé nádobí, až vás budu potřebovat, zavolám vás,“ řekl už přísnějším hlasem pan vrchní Kaštánek, opět složil své ruce za záda a procházel plac.
Pomalu jsem se začala rozhlížet, stahovat prázdné tácky a zkusit je nosit alespoň po dvou v ruce když byly prázdné. Kupodivu to docela šlo. Za hodinku jsem už přidala třetí a byla si trochu jistější. Hosté tam byli příjemní, nikam nepospíchali, klábosili a usmívali se. Ale to jsem vůbec netušila, co mě čeká.
Jak tak koukám přes ty veliké výlohy, tak pozoruji mládence, kteří staví hned přes pěší zónu zahradní restauraci.
Opět bílé stolky, krásné polstrované židle s bílými kovovými opěradly a dřevěné bílé zábradlí.
Vypadalo to jak ze zámku. Najednou ke mně přistoupil pan vrchní Kaštánek a povídá:
„Tak co, líbí?“
„Líbí a moc,“ odpovídám.
„No, tak tam bude od zítřka vaše pracoviště,“ prohlásil a s rukama za zády odkráčel.
Zalapala jsem po dechu. No, to to pěkně začíná. Přes tu čtyřmetrovou pěší zónu se neustále trousí lidi. Jak mezi nimi budu chodit? Je tam nejméně čtyřicet míst. Už to vidím jako ve snu. Kremrole, kafíčko, vínečko a já naběhám maratón, spíše slalom. A to musím být šťastná, když zapomenou pouze na jednu věc. Taky mě mohou honit po jedné věci, schválně. Jsou i tací.
No, ale co jsem si nadrobila, tak to si musím sezobat.