Lítačky a prachy.
Najednou se otevřely zadní dveře u kuchyně a dovnitř vkráčela štíhlá brunetka se silně vyvinutým poprsím, namalovaná jak do filmu. Slušivá zástěrka napovídala, že patří do hotelu.
„Zdravím lidičky, tak jak se máte?“ zahlaholila a řítila se k nám.
„Jé, máme tady posilu, ahoj, já jsem Zdenička a pracuji dole ve vinárně,“ řekla a natahovala ke mně ruku.
„Ahoj, jsem Leny, a jsem tu nová.“
Nic lepšího mě nenapadlo.
„To je fajn, tak až to tady zabalíte, přijďte do vinárny, oslavíme to,“ řekla, a tak jak rychle přišla, zase zmizela. Důvod byl jednoduchý. Za ní se totiž řítil rozevlátý plášť a zrzavá kštice. Pan vedoucí si prohlédl plac, prošel se mezi stoly a povídá:
„Tak co, jak se vám to tady líbí, mladá,“ a otočil se ke mně.
„Líbí, pane vedoucí,“ popravdě jsem odpověděla.
„A co vy?“ obrátil se na Lídu s Járou, „půjde to s ní?“
„Jistě, šéfe,“ řekli sborově Jára s Lídou a zasmáli se, neboť oslovení „šéfe,“ náš vedoucí přímo nesnášel. Zakabonil se a odsekl:
„To jste celí vy, jsem na vás zvědavý po půlnoci.“
Pohrozil prstem, a už jsme zase viděli jen jeho vlající, bílý plášť.
„Vedoucí je fajn,“ řekla Lída, „ale musíš si na něj zvyknout. Je férový a spravedlivý, ale když ho naštveš, nebo není vše tak, jak má být, je sprostý a vulgární jak dělník na stavbě.“
„Mám z něj trochu strach,“ řekla jsem.
„To my taky, nemysli, ale zvykneš si a poznáš z čeho si máš dělat hlavu, a z čeho ne. Jen až tu budeš déle.“
A to už se začali trousit lidi ze zájezdu. Jelikož byly předkrmy a aperitivy na svých místech, měli jsme pořád dost času. Tak jak hosté usedali, chodili jsme mezi nimi, zdravili a přáli dobré chuti. Hosté byli usměvaví a příjemní, neboť po dlouhé cestě prostřený stůl vyloudil na každé tváři úsměv. Proto se vše připravovalo tak, aby i toho největšího škarohlída přešel vztek. Dobrá psychologie.
Opět něco, co jsem vůbec neznala. Pochopit a poznat hosta v tak krátké chvilce, byl základ a úspěch dobré restaurace. Mám co dělat, abych se naučila vše, co je třeba.
Myslela jsem si, že to bude lehčí. Navíc jsou věci, které se nenaučíš. S nějakým talentem, ať je to na cokoliv se musíš narodit. Večeře jsme zvládli hravě. Vůbec mi nepřišlo, že bych to dělala prvně. Zásluhu na tom měla ta veliká kavárenská plata, na která jsem byla zvyklá už z kavárny. Tady se na nich roznášely večeře, obědy, prostě skoro vše co se týkalo zájezdů.
Úderem dvacáté hodiny se rozezněla kapela příjemným ploužákem. Pár hostů odešlo, ale většina zůstala. Než jsem se nadála, tak kapela vyhlašovala poslední, závěrečný kousek. Hrozně rychle ten večer uběhl. S Járou a Lídou jsme se vzájemně doplňovali, až jsme z toho byli sami překvapení. Jako kdybychom spolu dělali odjakživa. Ještě založit snídaně a jsme hotovi. Jelikož jsem byla nová, úloha snídaní padla na mě.
Šálky, podšálky, příbor a ubrousky. Konvice na čaj a kávu byly připravené na režóně a lžičky tam dám ráno. Nestihli je umýt. Ale to už bude maličkost. Musím to zvládnout. Ani jsem netušila, co mě ráno čeká. Nezapomněli jsme ani na pozvání Zdeničky do vinárny, kam jsme šli zadním schodištěm.
Vinárna byla opravdu malá. V drátěných, uměleckých konstrukcích byly umístěny polstrované boxy v šedočerné barvě. Obdélníkové stolky měli tmavé sklo do kterého byly vybroušeny mrazivé květy. Úplně vzadu byl výklenek, ve kterém byl umístěný box pro karbaníky a návštěvy, které nechtěly být moc na očích. Stěny byly tmavé a počmárané nějakými kostlivci. Nevím, jestli to mělo být umělecké dílo, ale připadalo mi to tam jako v nějaké hrobce faraónů. Trefila jsem se úplně přesně. Ta vinárna se jmenovala „Hrobka.“ Kdo to celé vymyslel nevím, ale povedlo se to.
Z reproduktorů zněl rock a uprostřed poskakoval nějaký pár, nebo tancoval? Nějak to nebylo poznat, ale co, byly přeci jenom dvě hodiny ráno. Sedli jsme si k baru, který těmto zhruba čtyřiceti čtverečným metrům vévodil. Zdenička už nalévala koňak a s výkřikem, „překvapení“ vytáhla talíř s plátky nakrájené čabajky.
„Jé, to je to, co potřebujeme,“ zajásal Jára, sáhl po skleničce a čabajce zároveň.
Bylo to moc hezké zakončení prvního dne, ale já jsem vstávala nejdříve, a tak jsem po první skleničce popřála dobrou noc a šla si lehnout.
pokračování příště...
2024 ©