Snad to půjde...
„Leny, tak pojď k nám,“ volá mě Jára za výčep. Pomalu a nejistě jdu k nim, ale to už se smějí oba na plné kolo.
„Ták a teď si dáme panáčka na uvítanou,“ a nalévá čtyři malé panáčky koňaku.
„Ládíku, pojď taky k nám, ať tě představíme,“ huláká Jára směrem do kuchyně. Malý kulatý kuchař tam byl na to šup.
„Tak, Leny, tohle je náš šéfkuchař. Jmenuje se Ládík a je nutné abychom na něj byli hodní, jinak nám nedá najíst,“ se smíchem nás Jára představuje.
„Zbytek personálu poznáš za chůze. Je jich tu dost, ale zdravé jádro je tady.“ Pokračoval Jára s věčným úsměvem, který byl pro něj charakteristický. Všichni čtyři jsme si přiťukli, na ex vyprázdnili skleničky, a šli se posadit k našemu personálnímu stolku. Tam jsem dostala instrukce, co a jak se tady dělá.
Denně zájezd na snídaně a na večeře, mezi tím i nějaký zájezd na oběd a do toho normální pasant /hosté mimo skupiny/ z okolí. Snídaně od půl sedmé a každý večer se tančilo. Zavíralo se daleko po půlnoci.
„Spát můžeš na hotelu, máme tu personální ubytování. Nevyplatí se jezdit domů. Ono totiž v tu dobu kdy my končíme, stejně nic nejezdí. Budeš mít pokoj vedle nás. Pokojská tě vzbudí v šest hodin, abys stihla vše připravit na snídaně. Neboj, jak se zakládají, ti ukážeme večer. Nezapomněla jsem na nic? Co myslíš Járo?“ Ukončila Lída svou řeč a Jára jen s pokývnutím hlavy dodal:
„Jestli ano, tak na to přijdeme za provozu.“
Odpoledne proběhlo v klidu. Moc lidí nechodilo, a tak jsme začali zakládat na večeře. Takticky jsem odešla na toaletu, aby začali beze mě. Nikdy jsem večeře nezakládala, ani jsem nevěděla co to znamená. Bože, jak si s tím poradím, aby mě hned ten první den nevyhodili. Když jsem se vrátila na plac, byly už první stoly založené. No, čekala jsem to dramatičtější, ale čtyři příbory a sklenka na víno, to zvládnu.
Sice jsem občas přehodila vidličky a nože na nesprávnou stranu, ale aniž by to někdo zpozoroval, jsem to napravila. Levá, pravá. Seno, sláma. Tahle orientace mi vždycky dělala problém, ale čas a praxe je prý nejlepší učitel. To jsem zvědavá! Když bylo založeno, byla opět chvilka klidu.
„No, tak si dáme panáčka na rozjezd, aby nám to lépe šlo,“ prohlásil Jára. Stalo se to takovým zvykem. Třikrát denně malého panáčka, prý aby šla práce lépe od ruky. Z kuchyně už volal Ládík:
„Pomůže mi někdo s těma předkrmama?“
„Leny, skoč mu tam pomoct, ať máme předkrmy na stole, jinak mu to bude trvat věčnost,“ řekl Jára a připravoval aperitivy.
Onemocněla kuchařka na studenou kuchyň, a tak jsme i ve svým zájmu byli nuceni pomáhat v kuchyni. Lída si všimla mého překvapeného výrazu a šťouchla do mě:
„Pojď, půjdu s tebou aby ti ten prcek hned první den nezamotal hlavu.“
Docela to šlo. Sýr a šunka poskládaná na dezertní talířek pokud možno ozdobně a okurka.
„Hele, mladá má talent, docela ti to jde. Ty už jsi někdy v kuchyni dělala?“
„Ne, ne,“ odpověděla jsem Ládíkovi, „ale baví mě to.“ Až jsem se sama divila. Opravdu mě to bavilo. Roznesla jsem předkrmy na plac, Jára to doplnil aperitivem a zájezd mohl přijet.
pokračování příště...
2024 ©