TROCHU MOC NÁHOD...
„No, to se ti moc nepovedlo,“ pronesl nahlas Lukáš, protože slyšet ho mohl jenom pes u branky.
„Leny, co blázníš, vždyť on si přijel pro tebe i pro Mikyho,“ řekla Hana, která zaslechla Lukášovo odpověď.
„Jo, a proč tedy přijeli všichni? Rodiče, manželka i on najednou? Trochu moc náhod, nemyslíš?“
„Nemyslím,“ odpověděla Hana a dodala, „přemýšlej trochu, ale hlavně se zklidni, a nalila dvě domácí slivovičky.
„Stačí, že jsem s děvčaty sama já, nemusíš mě ve všem následovat,“ usmála se, pohladila mě a sedla si vedle mě ke krbu.
„Víš, Hani, měla jsem tolik nápadníků, až se mi z toho někdy točila hlava, ale nikdo se nezdál být dost dobrý pro Mikyho.“
„Vidíš, třeba si podvědomě čekala, že se Lukáš někdy vrátí.“
„Blbost! Poslední dobou jsem si na něj ani nevzpomněla. Ale pravda je, že to bylo spíše kvůli práci, Mikymu, prostě nebyl čas přemýšlet o něčem, co bylo tak vzdálené.“
„Víš co?“ řekla Hana, „podívám se jestli tam ještě je, pokud ano, pustím ho dovnitř a promluvíte si, souhlasíš?“
„Ale jo, stejně už tam nebude, sedíme tady už hodinu a venku mrzne.“
Hana odešla k oknu. Tušila, že když vážil cestu taxíkem až sem, že se tak lehce nevzdá. A měla pravdu. Lukáš nechal taxíka zaparkovat před barákem a čekal s očima upřenýma do oken. Když Hana otevřela okno, vystřelil z auta jako kometa. Než ho stačila pozvat, už bral za kliku branky. Hana se pousmála:
„Tak pojďte dál, vy hříšníku. Jsem zvědavá, jak to zvládnete.“
„A nepomůžete mi trochu?“ řekl kupodivu bojácně Lukáš.
„Jen si pomožte sám. Hlavně jí neubližte, to byste pak měl co dělat se mnou,“ odpověděla s úsměvem. Vzala děti a odešla s nimi do kuchyně.
Sebrala jsem všechno své sebevědomí a řekla:
„Tak se posaď a spusť co bys rád.“
„Moc ti to sluší,“ začal.
„Děkuji, ale na to jsem se neptala,“ odpověděla jsem a sklopila oči, protože jsem cítila, jak mě ty jeho plamínky v očích propalují.
„Dobře, půjdu tedy k věci. Myslel jsem na tebe, ale Paříž mě uchvátila. Byl jsem tam déle, než jsem předpokládal. Na ambasádě střídal jeden večírek, druhý, a tam jsem potkal Elišku. Byla zábavná a nespoutaná. Začal jsem vedle ní zapomínat na všechno.
A tak se stalo, že jsme se po jednom večírku vzali. Vím, není to omluva, ale je to fakt. Potom jsme zjistili, že to není to, co by jsme oba od vztahu očekávali a mně se neustále vracely myšlenky na tebe. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme oba domů. Eliška si chtěla upravit vztah s otcem a mně skončila smlouva. Prostě jsme chtěli každý za svým. To, že jsme se tady takhle sešli, byla opravdu souhra náhod. Ani jsem nevěděl, že sem jezdí naši a že vedoucí je Elišky táta. To je vše.“
Nastalo dlouhé mlčení, nevěděla jsem co odpovědět. Měla jsem chuť se mu vrhnout do náruče i kdyby to mělo být na chvíli.
Teď mi teprve docházelo, jak moc mi scházel. Jeho úsměv, oči, objetí. Ale co když zase někam odjede? Jako by mi četl myšlenky.
„Prosím, vezmeš si mě? Já už nikam neodjedu. Přišel jsem o nejkrásnější roky svého syna, nedovol, abych přišel o další.“ Prosebný úsměv vystřídalo napětí. Sklopil oči a čekal na ortel.
„Víš co? Teď jeď zpátky. Musím si všechno promyslet. Není to tak jednoduché. Zítra se vrátím. Snad budu vědět víc.“
„Přeci se nebudete trmácet vlakem, počkám do rána v taxíku,“ řekl Lukáš odevzdaně, protože věděl, že tlačit na mě není moudré, ale zrovna tak věděl, že nechat mě vychladnout, taky ne. Najednou vběhl do pokoje Miky:
„Maminko, teta říkala, že strejda mi spraví tohle auto.“
„Jistěže ti ho spravím, ukaž,“ vzal si Mikyho na klín a začal mu vysvětlovat, proč to kolečko upadlo. Pohled na ně mi vrazil slzy do očí. Tak tohle nevydržím. Ta Hanka! Věděla, že bez Mikyho se nehneme z místa. Hlavně já.
Najednou jsem tam byla jaksi přebytečná, ale šťastná. Miky si s Lukášem tak rozuměl, že mi začalo docházet, jak moc tátu potřebuje. Jeho otázky a Lukášovo trpělivé vysvětlování. Když společně auto opravili a oba najednou zvedli ruce a zařvali „hurá“, byla jsem překvapená, jak moc mají společného, aniž by se kdy viděli.
Vzdala jsem to. Musím to zkusit, už kvůli Mikymu. Miky odběhl do kuchyně pochlubit se opraveným autem. Lukáš se zatvářil spokojeně:
„Vidíš, ani se mě nebojí? Tolik jsem se bál prvního setkání.“
„Vidím, vidím,“ a slzy mi stékaly po tváři.
„Pojď ke mně,“ řekla jsem a natáhla k němu ruku přes stolek, který nás dělil.
„Leny, lásko, odpouštíš mi? Prosím, že je to pravda? Že se mi to jenom nezdá?“ Padá z něj otázka za otázkou a nepřestává mě objímat a líbat.
„Ne, neboj, je to pravda,“ šeptám, nebráním se, a vychutnávám si objetí, které mi tak dlouho scházelo.
„Pojedeme domů,“ říká Lukáš, „taxík pořád čeká.“
„Pojedeme,“ odpovídám v slzách, které se nedaly zastavit.
„Miky, pojedeme domů,“ najednou zahulákal Lukáš na celý barák.
„Hurá, pojedeme domů tím taxíkem,“ zakřičel Miky a rozletěl se z kuchyně rovnou k nám na pohovku. Vtlačil se mezi nás a říká:
„Pojedeme tím taxíkem, že jo strejdo? A maminko, můžeme si strejdu nechat, když umí opravovat auta?“
Teď už jsme seděli v slzách oba dva, neschopni odpovědi a Miky s udiveným, ale spokojeným výrazem. Tak takhle vypadá to štěstí, na které jsem tak dlouho čekala? Najednou se ve mně vzbudila zodpovědnost.
Vždyť je Silvestr a vedoucí je tam na všechno sám.
„Pojedeme rovnou ke mně na hotel,“ řekla jsem.
„Pojedeme maminko kam chceš, viď Miky?
„Jasně, strejdo, budou prskavky,“ radostně výskl Miky.
Než jsme dojeli na hotel, Miky už spal. Lukáš ho vynesl z auta a šli jsme potichu k recepci. Na restauraci se svítilo, ale v recepci byla tma. Co se probůh děje? Jen jsme se dotkli lítaček, rozsvítilo se a ozval se bouřlivý potlesk s výkřiky:
„Jsou tady, jsou tady, hurá.“
Stáli jsme jako u vytržení. Byli tam všichni. Personál, Machovi, Eliška, vedoucí a házeli po nás malá, silvestrovská, barevná kolečka, která se uklízejí ještě v květnu. Byl mi jasné, že Hanička nelenila a ihned po našem odjezdu zavolala na hotel. Já jsem se pochopitelně rozbrečela, Lukáš mi slíbával slzy a Miky, který se vzbudil, povídá:
„A kde jsou ty prskavky?“
Pokud nevíte, jak vypadá štěstí, tak tohle je jedno z nich.
KONEC
© Tamara Ludvová 2009 Velký Rybník
POKUD BY NĚKDO MĚL ZÁJEM PŘISPĚT DŮCHODKYNI NAJDE TUTO KNIHU NA www.knihovnicka.cz JAK V PAPÍROVÉ PODOBĚ, TAK ELEKTRONICKÉM VYDÁNÍ POD NÁZVEM: " JAK SE PIJE ŽIVOT ANEB LEJ TO DO MĚ, AŤ JE PO MNĚ"
VŠEM, KOMU SE PŘÍBĚH LÍBIL, DĚKUJI.
2024 ©