ZASE TY PRACHY...
kapitola 5
Ráno mi bylo o moc lépe.
Věděla jsem co se děje a taky co udělám. Přišla jsem do práce jako obvykle. Práci už naučenou jsem měla za chvíli hotovou a den ubíhal jako každý jiný. Čekala jsem na večer, abych nepropásla tu správnou chvíli. Bylo důležité chytit ten správný moment. Povedlo se.
„Pane vrchní, měla bych k vám velikou prosbu,“ říkám a stojím mu přímo za zády, když rozděluje ten úžasný balík peněz. Cuknul sebou. Nikdy ho přitom nikdo nenačapal. A já tam stála vykulená, jakoby nic nechápající.
„Co potřebujete!“ vylítlo z něj vztekle.
„No, víte, chtěla bych se nechat přeložit na větší restauraci, víc se naučit a vaše doporučení by mi určitě moc pomohlo,“ řekla jsem prosebným, ale důrazným tonem a mé oči neustále spočívaly na oněch bankovkách, které se snažil velice nešikovně schovat pod tácek. Otočil se ke mně a upřeně se mi podíval do očí.
„Vy to asi myslíte vážně, co?
„Ano,“ odpověděla jsem a jeho pohled udržela.
„Dobře, dobře, vím o co vám jde, tak já vám teda nějakou tu korunu na spropitném přidám. Umíte v tom chodit víc, než jsem si myslel. Jste šikovná, potřebuji vás tu.“ Otočil se opět ke svým penězům a pokládal věc za vyřízenou.
„Ne, pane vrchní já nechci přidat peníze, já chci to doporučení!“ To už jsem opravdu řekla způsobem, že by to blbec pochopil.
„Tak abychom se nedohadovali. Dneska vám dám padesátku a zítra si o všem ještě jednou promluvíme. Budu o tom přemýšlet.“
„Děkuji pane vrchní,“ řekla jsem pevným hlasem a odešla jsem. Tentokrát bez přání dobré noci. Hrdá, vzpřímená, ale spokojená sama se sebou.
Divila jsem se, kde se to ve mně všechno bralo. Ale tak, jak jsem nechtěla být do smrti jenom servírkou, tak jsem nesnášela když ze mě někdo dělal hlupáka. A tohle byl bohužel ten případ.
Žádný vrchní neměl rád, aby někdo z jeho podřízených věděl, jak se pohybuje částka spropitného, a už vůbec ne jak s ní zachází. Pan vrchní Kaštánek si na tom obzvlášť zakládal a možná jsem byla opravdu jedna z mála, která to viděla. Kolik tam toho bylo na počet jsem si netroufala ani odhadnout, ale dost natolik, aby mi vyhověl. Snad. Druhý den ráno jsem přišla jako obvykle. Nechala jsem na něm, jestli a kdy si mě zavolá.
Nervozita, jestli jsem to nepřehnala, mě provázela celý den. Byla jsem přeci jenom proti němu cucák, který ještě o hospodském životě vůbec nic neví. Pracovalo se mi špatně, pořád jsem měla mysl někde jinde než tam, kde by měla být. Nechal mě trápit až do večera.
K mému údivu mi dával opět padesát korun. Podíval se mi zase zpříma do očí:
„Tak co? Nerozmyslela jste si to? Jste sice trochu drzejší než se mi hodí, ale zato i šikovnější. Nějak už bychom se domluvili.“
„Ne pane vrchní, nezlobte se, ale je mi tady opravdu dost těsno. Chtěla bych umět víc. Není to o penězích, věřte mi.“ Vytáhl ze šuplíku papír s hlavičkou kavárny.
„Tady máte to doporučení. Jste upřímná. Doufám, že vám to pomůže. Zůstanete alespoň do konce týdne? Potřebuji sehnat náhradu.“ Jeho výraz byl skoro prosebný, až se mi to k němu nehodilo.
„Jistě pane vrchní, ráda,“ odpověděla jsem s úsměvem, vzala svoji padesátikorunu a šla za Mirkem, abych se mu pochlubila svým úspěchem. Byl to opravdu úspěch? Co dál? Kam mě přeloží? Co když to bude horší? To jsem celá já. Vždycky uvažuji obráceně. Ale rozhodla jsem se, že to budu řešit až to přijde. Přišlo to dříve, než jsem si představovala.
Ředitel Blažej byl vysoký, urostlý prošedivělý elegán. Prohlédl si se zájmem mé doporučení, zakroutil hlavou a povídá:
„Hm, hm, tak tohle vidím od vrchního Kaštánka poprvé. Čímpak jste mu učarovala?“ Jenom jsem pokrčila rameny a nechala otázku bez odpovědi.
„Tak dobrá,“ pokyvoval hlavou a pokračoval, „chcete se naučit víc? Dám vám příležitost.
Zrovna potřebují na hotelu za městem nutně servírku, tak jim běžte ukázat, co ve vás je.“ Podal mi převodku a s přáním hodně úspěchů mě vyprovodil. Trochu mě jeho upřímný souhlas zaskočil. Byla v tom trochu ironie i trochu vlídnosti.
Překvapení mě čekalo až na místě.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©