Balík peněz
kapitola 4
Ale to jsem opravdu chod této profese neznala. Když jsem se po patnácti minutách vrátila, všechno běželo jak má. Nikdo se neptal, nesmál, ani za rohem nepoškleboval. Naopak. Děvčata z kavárny procházela okolo mě a jen tak prohodila:
„Nic si z toho nedělej, tohle máme za sebou každá.“ Paní cukrářka se jen jakoby náhodou zeptala,
„tak co, už se ti to povedlo?“ Usmála se, a já jsem měla své sebevědomí zase napůl zpátky. Okolo páté hodiny odpolední uklízím nádobí, popelníky, prostě vše co je zrovna v ten moment zapotřebí a mám takový divný pocit, jako když se na mě někdo dívá.
Pořád se rozhlížím, když tu za stromem u stolku vidím kamaráda Míru. Byl to číšník, ale daleko zkušenější a hlavně vyučený. Měla jsem radost, že se na mě přišel podívat, ale on se zatvářil přísně a povídá:
„Děvče, děvče, ne jenom, že sis ani nevšimla, že jsem přišel, ale co ty špinavé nehty? Takhle z tebe dobrá servírka nebude.“ Zarazila jsem se a odsekla jsem:
„Vploužíš se sem jako zlodějíček a ještě budeš buzerovat. Od toho tady mám vrchního. A jen tak mimochodem, zkus dělat tady pod těma kaštanama, nebo co to je, vysypávat pořád špinavé popelníky a naběhat u toho maratón. Na manikúru opravdu čas nemám.“ Prohlížím si ty svoje nehty a zjišťuji, že má pravdu. Ale to už se Mirek smál od ucha k uchu.
„No tak, já vím, dělal jsem si trochu legraci, abych tě pozlobil, zvu tě za to na večeři.“
„Tak jo, za chvíli končím,“ zasmála jsem se taky a šla dokončit úklid.
Od vrchního Kaštánka jsem dostala jeho oblíbenou pětadvacetikorunu a vyrazili jsme do nočního města. Potřebovala jsem přijít trochu na jiné myšlenky. Zatím jsem měla v hlavě pořád jenom práci.
Ve vinárně se nás sešlo víc a byla legrace, tančili jsme, ale já měla v hlavě už zase jenom to, že musím brzo vstávat a hlavně být fit. Neměla jsem v úmyslu dělat panu vrchnímu poskoka déle, než to bude nutné. Což znamenalo, být ve všem nejlepší.
Uplynulo pár měsíců a mně se dařilo. Co se dalo v té kavárně naučit, jsem se naučila a začalo mi tam být trochu těsno. Pan vrchní Kaštánek tam měl svojí funkci na doživotí, a já jsem měla pocit, že už se tam víc nenaučím. Ale jak dál? Jak si tak uvažuji a přemýšlím, tak jednou při konci směny, když jsem si šla pro svojí pětadvacetikorunu, zůstala jsem stát jako zmrazená.
Pan vrchní mě ještě neviděl, zato já viděla jak si do kapsy strká veliký balík stokorun, padesátek i oněch pětadvacetikorun.
Trochu jsem couvla, aby mě nezahlédl a se zakašláním jsem se k němu blížila. Celý balík rychle zmizel v jeho kapse a na stole ležela připravená jenom ta moje bankovka. Slušně jsem poděkovala a s přáním dobré noci odcházela.
Nedokázala mi to hlava pobrat. Každý den od rána do večera bez jediného dne volna jsem vydělávala na něj. Každý den měl takový balík?! Co s tím? Tohle neskousnu.
Bylo to pro mě, která si myslela, že svět bude spravedlivý, že se postavím na vlastní nohy, že něco dokážu, jako když mě strčí z teplé lázně pod ledový horský vodopád.
Musela jsem se zastavit u Mirka v restauraci a popovídat si s ním. Potřebovala jsem to někomu říct a nikdo jiný mě nenapadl. Snad poradí. Vysvětlí. Co já vím. Mirek neměl zrovna v restauraci moc hostů a tak si mohl ke mně přisednout a dát chvíli řeč.
„Copak je? Jseš nějaká přešlá mrazem?“
„To jsem,“odpověděla jsem a v krátkosti mu vylíčila tuhle story.
„Já se jenom divím, že ty, při své bystrosti jsi na to nepřišla už dříve,“odpověděl a pokrčoval, „víš, to je nejluxusnější kavárna s dobrou klientelou a Kaštánek je tam opravdu na doživotí.“
„Jak se to tak stane? Jak k tomu přišel?“ ptám se trochu vykulená, „jak to tak dobře všechno víš?“
„No, především má hodně konexí, vlivné známé, vilu v Praze, konto ve Švýcarech a hlavně mladou milenku. A to něco stojí, věř mi. Je to o něm známé po celém městě.“
„A proč jsi mi to ksakru neřekl dříve?“ Řekla jsem trochu vztekle a roztrpčeně.
„Protože tě moje milá znám. Dokud by ses sama nepřesvědčila, nevěřila bys mi.“
„To máš asi pravdu, ale co teď? Nechce se mi tam už dělat poskoka, aby se jeho milenka válela v blahobytu z mých bolavých nohou. Ale hlavně, už se tam víc nenaučím.“
„Je to jednoduché, dojdi za ředitelem a nech se přeložit. Důvod si určitě vymyslíš, chceš přeci umět víc, ne?“
„Ano, máš pravdu, udělám to co nejdřív, jenom se tam ještě pár dní porozhlédnu jinýma očima.“
To už Mirek restauraci zavíral, a tak jsme usoudili, že půjdeme ještě na chvíli do vinárny pokecat s partou známých. Mirek byl opravdu kamarád i když se mi sem tam zdálo, že se na mě dívá i trochu jinak. Měl krásnou atletickou postavu, černé vlnité vlasy, jemné rysy v tváři a krásné tmavomodré oči. Hodil by se spíše na manekýna, než číšníka. Jedno ale bylo důležité. Byl přímý, nikdy se z ničeho nevytáčel, prostě vždycky na rovinu řekl co se mu líbí, a co ne. V tom jsme byli asi trochu stejní, i když to nebyla zrovna moc oblíbená vlastnost u těch druhých.
Jedno z toho ovšem vyplývalo - přátel bylo méně, ale zato kvalitních.
pokračování příště...
2024 ©