SLAVNÉ OSOBNOSTI, MILENKY A CELEBRITY
„Tak jo. Jak si to představujete?“ Ptám se a beru do náruče Mikyho, aby si uvědomil jeho přítomnost v mém životě.
„Neboj, myslel jsem na něj. Vedle penzionu jsou jesličky i školka. Budeš dělat samé ranní. Na večery v podniku dohlédnu já, a když to bude nutné pomohou kmotři, ne?“ Jasně. Jára s Lídou se na něj jen třásli. Pro ně by to opravdu problém nebyl.
„Kdy si představujete nástup?“ zeptala jsem se opatrně.
„Do týdne.“ Odpověděl a předstíral kolik má práce na pískovišti. Co jiného jsem asi mohla čekat. Vždycky to tak u něj bylo. Zasmála jsem se:
„Víte, že se už docela těším? Zastavím se v týdnu a domluvíme to přesně. Nejdříve si prohlédnu tu školku.“
„Věděl jsem, že je na tebe spolehnutí, děkuji.“
„Prosím, prosím,“ řekla jsem trochu pichlavě abych ho rozesmála.
„Tak jo, dávejte na sebe pozor,“ a s úsměvem odcházel.
Školka, jesličky, no pohoda. Bylo mi jasné, že tam vedoucí už byl. Co všechno zmůžou peníze, pomyslela jsem si.
„Dobrý den, tak tady máme toho kloučka jako sluníčko,“ přímo zašvitořila ředitelka školky.
„Ano. Jistě.“ Odpověděla jsem sebevědomě, překvapená jejím přístupem, ale ne zase tak moc. Nakonec bylo dobře, že tam vedoucí byl.
Jako servírka a samoživitelka, jsem se v naší společnosti pohybovala na dost tenkém ledě.
Ale stejně. Nezačíná to s tou péčí vedoucí přehánět? Co se vlastně stalo s jeho dcerou? Nikdy o ní nemluvil. Věděla jsem jenom, že se jmenuje Eliška a studuje jazyky.
Penzion. Byl to spíše menší hotel. Měl dvacet pokojů, restauraci, salonek, pochopitelně recepci a deset lidí co by personál. Nikdy jsem nikomu nevládla, a tak se opět dostavoval ten pocit, že to taky nemusím zvládnout. Jaké bylo mé udivení, když v recepci vidím elegantní Janičku a z placu mi jdou naproti Lida s Járou.
„Nestůj s otevřenou pusou, to vedoucí nás přemluvil, abychom tu byli s tebou, že prý na hotel už si někoho najde“ jako mluvčí prohlásila Janička.
„Tak to zvládneme všechno,“ zajásala jsem a objala je všechny najednou. Stýkali jsme se sice pravidelně, ale v práci, to bylo něco jiného.
„Moc se mi stýskalo,“ už jsem dodávala v slzách, „ale něco mi tu nehraje,“ říkám, a prohlížím si je jednoho po druhém:
„Cítím nějakou kulišárnu.“
„No, víš,“ ujal se slova Jára, „tady se totiž scházejí úplně jiní lidé. Většinou se sem schovávají slavné osobnosti s milenkami, nebo různé celebrity, ale také hodně lidí ze západu. Proto tady chtěl vedoucí personál, který umí držet pusu, a na nic se neptat.“
„Tak jo, ale mohl mi to říct.“
„A proč? Vždyť víš, že tě vždycky postavil před hotovou věc. Proč by to najednou měnil?“ řekla Lída a společně jsme se zasmáli. Trochu jsem z toho měla vítr, ale známé tváře po boku mi dávaly naději, že to zvládnu.
Mikymu se v jesličkách líbilo, a to bylo v tuhle chvíli to hlavní.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...