Miminko jak dort...
kapitola 3
Ráno už jsem byla v práci před sedmou. Těšila jsem se a zároveň bála, protože jsem vůbec nevěděla, jak to budu sama zvládat. Připravila jsem stoly, otřela židle, rozdala popelníky a nápojové lístky.
Pak mě čekala práce v kuchyni, abych si připravila tácky a cukřenky, když tu se objevil pan vrchní Kaštánek a se smíchem povídá:
„Ale děvče, vy tyhle malé tácky potřebovat nebudete, to byste se naběhala. Tady máte připravená plata. Ta vpravo jsou na šest šálků, a ta vlevo na dvanáct. A zrovna tak budete nosit i zákusky. Je to jasné?“ Zděšeně jsem se na něj podívala:
„Ano jasné.“
Před očima se mi zatmělo a už jsem se viděla s těmi platy jak dělám slalom na pěší zóně. Připadalo mi, že ta plata jsou větší než já. Ze začátku to šlo, lidé chodili po dvou, po třech, ale za dvě hodinky byla zahrádka do půlky plná a já nevěděla, co dřív. Jestli nosit objednávky, nebo stahovat špinavé nádobí.
Hlava mi začala šrotovat - koukej si tu práci zorganizovat, nebo se zblázníš.
Vrchní Kaštánek se samolibě usmíval a bylo vidět, jak po očku sleduje, co s tím bincem, který jsem si tam vytvořila, udělám. A najednou mi blesklo - neuděláš jediný krok zbytečně, jinak se na ty nohy večer nepostavíš a lidé budou jíst kremrole na chodníku.
Obojí spolu úzce souviselo. Teď to jenom dostat do praxe. Hosté mi trochu pomohli tím, že se před obědem vytrousili a zůstalo tam jen pár lidiček, kteří si koukali do očí. To svoje vínko pili velice pomalu a mně tím dali čas.
Když jsem dala plac do pořádku, nově příchozí hosté už na tom byli lépe. Rychle jsem objednávku donesla a po cestě od nich jsem vysypala popelník, stáhla prázdný talířek, u dalšího stolku šálek a najednou jsem měla plac pořád uklizený.
Nebylo to tak složité nechodit s prázdnýma rukama jak na zahrádku, to dalo rozum, ale hlavně zpátky. Ostatní se to učili ve škole, ale já? Já prostě všechno musím dělat jinak. Ještě že jsem na to přišla alespoň včas.
Dokonce i vrchní Kaštánek mě pochválil, a to prý u něj nebývá zvykem. Kdyby tak věděl, že tohle zaměstnání jsem znala asi jako on soustruh. Ale možná na to ještě přijde, protože něco mi říkalo, že tímhle to nekončí.
A taky že jo. Plné plato sachr dortů, kremrolí, rakviček a já dělám slalom na pěší zóně mezi chodci.
Než jsem stačila jenom mrknout, tak jsem ztratila balanc, celá se zakolébala a prásk. Celé to plato sladkostí se pomalu, ale pro mě úžasnou rychlostí sypalo do kočárku plné bílých krajek, kde zaplať bůh „sedělo“ asi půlroční miminko.
Maminka začala ječet, ale mimino mělo úsměv na tváři. Obě ty malinké ručičky v neuvěřitelné hromadě krému, čokolády a šlehačky.
Talířek se nerozbil ani jeden, takže alespoň z toho jsem měla radost. Jak jsem tam tak stála vyhrabujíce ty talířky z kočárku a koktala omluvy, za mnou už stál opět s rukama za zády pan vrchní Kaštánek a přímo řval:
„Tohle vám strhnu z platu! Vy huso!“ Moc jsem ho nevnímala, byla jsem ráda, že maminka batolete přestala ječet a začala se smát a volat:
„Táto vem rychle foťák, takhle krásná ještě nebyla.“ Miminko bylo samotné jako dort. Jak za takovou chvilku stihlo mít všechno na hlavě, tvářičkách, o ručičkách a nadýchaných krajkách nemluvě, jsem sama nechápala. Najednou maminka zkoprněla, jako kdyby jí teprve došlo co se stalo, podívala se na mě a arogantně s povýšeným, pisklavým hlasem zdůraznila:
„Máte štěstí, že se nic horšího nestalo, účet za prádelnu vám pochopitelně pošlu.“ Zmizela takovým tempem, že ani nevím, jestli v kočárku nezůstal nějaký talířek. Zřejmě chtěla přivézt domů dezert a mně byl talířek v tenhle moment ukradený.
Kolem postávající lidi se se smíchem začali rozcházet. Bylo mi trapně. Ucítila jsem studený pot a nervozitu. Ačkoliv jsem se snažila o pravý opak, moc se mi to nedařilo. Pan vrchní Kaštánek si konečně přišel na své.
„Mohla by jste zastupovat krocaní farmu se svoji barvou v tváři, běžte se dát dohromady, já to zatím pohlídám,“ řekl ironicky, přísně, ale v očích mu plály škodolibé plamínky.
Vběhla jsem do šatny a spustily se mi slzy. Tak takhle jsem si to nepředstavovala ani v tom nejhrůznějším snu. Co s tím? Budou se mi smát i za deset let.
pokračování příště...
2024 ©