PENZION
Kolegové telefonovali, posílali kytky po taxikářích a porůznu blahopřání. Hospodský život je jako závazek u oltáře, „v dobrém i ve zlém.“ Teď to bylo vidět nejvíce. Museli se podělit o moji práci, než najdou kvalitní náhradu.
Trochu proklaté povolání pro soukromý život. Jeden stálý host, který nás každoročně navštěvoval, byl bývalý hoteliér. Nebyl moc sdílný, ale jednou si mě zavolal se slovy:
„Jste moc šikovná, ale pamatujte si, hospoda, to je jed do krve, jak se vám tam jednou dostane, je to navždy. A vám tam ten jed už pěkně koluje.“ Dnes už jasně vím, co tím myslel.
Asi je dobře, že zůstanu s Mikym sama. Kde by se našel tak tolerantní partner, aby respektoval hospodu jako druhou rodinu. Být věčně v práci, brát šichty za nemocné a v neposlední řadě i nějaký ten neplánovaný mejdan? Do mého přemýšlení o životě, se ozvalo zaklepání. Otevřely se dveře a zrzavá kštice ve dveřích mě jenom přesvědčila o tom, že mé přemýšlení se ubíralo správným směrem.
„Leny, nesu ti peníze,“ říká vedoucí a podává mi obálku.
„Jaké?“ Ptám se nechápavě.
„No, přeci tvoje výplaty, které jsem ti celou dobu dával do trezoru.“ „Ježíši,“ vyjekla jsem, „já bych si na to ani nevzpomněla.“
„To jsi celá ty. Jo, a taky jsem ti domluvil u tvoji bytné, že ti přidá jednu místnost. Postýlku už tam máš, a Lída ti tam udělala generální úklid.“
„Děkuji,“ špitla jsem a roztekly se mi slzy.
„Nebreč, nemáš proč a koukej mi ukázat toho malého zbojníka. Víš, jakou mi dalo práci, aby mě sem pustili?“ Směje se a podává mi kapesník.
„To nic, to hormony,“ směji se přes slzy, a to už sestra přináší Mikyho. „To je opravdu celý Lukáš. Nezapřel by ho, ani kdyby chtěl. A vůbec, copak jsi uvedla do rodného listu?“
„No, no…“ začala jsem koktat, „řekla jsem, že nevím.“
„Cože?“ začal se rozčilovat.
„Vždyť se na tebe budou dívat jako na nějakou běhnu.“ Použil výraz, který se mi vůbec nelíbil, ale měl pravdu.
„Už se stalo,“ pane vedoucí, „pár takových sestřiček chodí okolo mě se zvednutým nosem. Ale je to takové opatření, že Miky bude opravdu jenom můj.“
„Chápu to, ale jestli jsi udělala dobře, to nevím. No, teď se tím nezabývej, zítra jdete domů, tak se občas přijeďte ukázat. Ano?“ Dal mi pusu na čelo, dlouze se podíval na malého a dodal:
„A nemysli si, že se nedozvím, co děláte? Pořád budeš pod mým dohledem.“ Zasmál se a tiše za sebou zavřel dveře.
Konečně doma. Návštěva střídala návštěvy. Všichni jak slíbili, tak mi pomáhali a čas běžel. Miky už začal chodit a bylo ho všude plno. Otce by opravdu nezapřel. Vkradly se mu do očí i ty jeho šibalské jiskřičky. Nic se mu nedalo odmítnout, což jeho tatínkovi tehdy taky ne.
Miky rostl, a mně už začala scházet práce. Jednou při podvečerním sezením na dvorku u pískoviště, přišel sám velký šéf, zrzavá kštice. Chodil zřídka, a teď byl nějaký zasmušilý. Jedině já jsem mu mohla říkat „šéfe“, kdy se mi zachtělo, aniž by ho to vytáčelo.
„Zdravím, šéfe, co se děje?“ Říkám s úsměvem a sleduji jak Miky trhá krabici s autem, které mu přinesl.
„Mám trochu starosti, čekám, že by jsi mi mohla pomoct.“
„Já?“ ptám se vyjeveně.
„Ano, Miky už by mohl do školky, ne?“ zeptal se nejistě.
„Hele šéfe, na rovinu, o co jde? Tyhle okolky nemám ráda, víte to.“
„No, přidali mi na starost ještě jeden hotel, teda spíše penzion a sám to nezvládnu. Potřeboval bych tam spolehlivého zástupce.“
„A to mám být já?“ Nevěřícně se ptám.
„Ano, ať jsem to probíral jak chtěl, nikdo jiný mi nevyšel. Jsi jediná, která si poradí v jakékoliv situaci i beze mě. A to je přesně to, co potřebuji.“
„Jo, ale taky to vždycky slavně nedopadlo,“ podotkla jsem.
„To je pryč. Jsi starší, zodpovědnější, věřím ti, dokážeš to.“ Díval se při tom na mě tak sklíčeně, že jsem se nemohla nechat dál prosit.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©