HOTEL KAPITOLA 38

Napsal Leny (») 6. 4. 2013, přečteno: 930×

ZRADA A STESK


Teď mi teprve začalo všechno docházet. Rozplakala jsem se nahlas a usedavě. Slzy už promáčely polštář, mně se neulevovalo a pláč nechtěl přestat. Proč mi to jenom udělal? Co jsem udělala špatně, že na mě tak rychle zapomněl? Kdy už mě konečně potká něco pěkného až do konce? Zpozorněla jsem. Co to je? Co se děje? Pane bože, moje dítě se pohnulo! Ono mě koplo. Neupravená, s oteklýma očima jsem vklouzla do bot a letěla dolů.

„Lído, Járo, kde jste všichni. Pojďte si honem sáhnout, moje dítě kope.“ Modrá obálka mi byla ukradená. Tohle bylo to štěstí, které bude trvat do konce. Byla jsem uprostřed lidí, kteří mě měli rádi a jeden přes druhého křičeli:  

„Pusť! Uhni! Taky si chci sáhnout.“ V dušičce to sice bolelo, ale drobeček, který dával tak mohutně najevo, že je tady se mnou, mi dával neuvěřitelnou sílu. Uplynulo pár měsíců.

Zrada a stesk po Lukášovi, zaháněla příprava výbavičky pro miminko. Přátelé vyloučili, že by se měla narodit holčička, a tak dali chlapci i jméno. Začali mu všichni říkat Miky.

Stalo se to tím, že místo těhotenských chutí, jsem měla změnu hudebního žánru. Trempské písně vyměnil tvrdý rock. Od rána do večera jsem dokola pouštěla singly Mikyho Volka. Bylo to tak sugestivní, že ani já už jsem nepřipouštěla narození něčeho jiného, než chlapce jménem Miky. Předpokládané se stalo pravdou.

Nesnášela jsem bolest jakéhokoliv druhu, a tahle si dala opravdu záležet. Žádné hrdinství a ješitnost! Ječela jsem na celou porodnici jak píchlý tele. Jekot střídala nevybíravá slova na adresu všech chlapů na světě.  Po dvanácti hodinách utrpení byl na světě.

Tříapůlkilový, blonďatý, modrooký s tvářemi jako broskvičky. Žádné pomačkané, červené mimino, jak mi každý říkal.  Nikdy jsem neviděla tak malé miminko, aby bylo tolik podobné svému otci.  Žal a smutek!

I v té nejšťastnější chvíli si tě najde.

Dívám se do té krásné Mikyho tvářičky a z očí mi tečou slzy. Samovolně. Jako kdyby tam byly už dlouho schované a musely ven. Jedna láska na dvě noci, druhá na jedno léto. Miky navždy.

To bylo konstatování skutečnosti.

Dívám se z okna porodnice, pod kterými postávají tatínci a mávají na své milované. Jen pod mým oknem je prázdno!

„Ale maminko, neplačte, mohla byste mít problém s mlíčkem. Radujte se. Váš Miky se stal okamžitě miláčkem celé porodnice,“ usmívala se sestra a upravovala mi postel.

„Ano, miláčkem to on bude, tatínkovi to taky šlo.“ řekla jsem smutně a slzy se znova roztekly.

„Pošlu pana doktora,“ řekla sestra znepokojivě.

„Ne, ne sestři, nikoho nevolejte. Už je dobře.“ Vzala jsem Mikyho z postýlky a jeho našpulenou pusinku přisunula k prsu. To bylo ono, teď mi bylo dobře. Nejkrásnější pocit na světě. Do tváře se mi zase vloudil úsměv. Tak tenhle chlap už u mě zůstane napořád. Krásná myšlenka. To, že mi ho za dvacet let odvede úplně cizí ženská, mě ani nenapadlo. Proč taky. Na to je spousta času.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a pět