HOTEL KAPITOLA 37

ELIZA A LUKÁŠ

Do rozesmátého výčepu dorazil vlající, bílý plášť vedoucího a jeho zakaboněná tvář nevěstila nic dobrého.

„Leny, budeš muset asi skončit ve vinárně a vy, co jste tady, hledejte náhradu!“ Rozhlédl se po všech přísným pohledem a bylo po smíchu. „Šéfe, vy jste se snad zbláznil, nikde končit nebudu,“ rozčíleně jsem vyhrkla.

„Zdenička taky musela…“

„Co, musela! Chtěla! Já nechci!“ Skočila jsem mu do řeči, „jsem těhotná, ne chromá a nemocná.“ Třískla jsem dveřmi a v slzách vzteku utíkala na pokoj. Je to přeci moje rozhodnutí, co budu a nebudu dělat.

Přeslechla jsem i zaklepání na dveře. Když jsem zvedla hlavu, vidím zrzavou kštici ve dveřích.

„Můžu dál?“ Na odpověď samozřejmě nečekal. Sedl si ke mně na postel a vzal mě okolo ramen.

„Leny, já tě tam teda nechám, ale při nejmenších obtížích mi to řekneš? Platí? Doktor říkal, že máš být opatrná. Chceš přeci zdravé miminko?“

„Jistě že ano, Spolehněte se.“ Zajásala jsem a radostí ho políbila na tvář.

„No, no, zase to s těmi díky nepřeháněj.“

Pohrozil prstem, pohladil mě po vlasech a s hlubokým vzdechem odcházel. Viděla jsem to u něj poprvé. Zalilo mě teplo, jako kdyby to byl opravdu táta. Jenomže každá radost někdy skončí. Ani tahle neměla trvat dlouho. Ranní nevolnosti ustoupily a bříško se začalo kulatit.

Všichni prorokovali, že budu mít chlapce, protože děvče bere mamince krásu. Mimořádně mi to slušelo.Celá jsem se rozsvítila, jak říkal vedoucí. A tak v té pohodě a s dobrou náladou sedím na recepci a třídím poštu.

Najednou držím v ruce modrou obálku s barevným lemováním. Bože, to je letecká obálka, a je pro mě. Srdíčko se mi rozbušilo. Otočím ji na druhou stranu. Ano, jistě, je to od Lukáše. Slzy mi vlítly do očí a s obálkou v ruce lítám po hotelu a doslova křičím: 

„Lukáš píše, Lukáš přijede. Slyšíte? To je od Lukáše.“ Vedoucí vyběhl z kanceláře a chytil mě za tu mávající ruku.

„Zadrž děvče, nebo se zblázníš. Co kdybys ten dopis nejdříve otevřela.“ Smál se a vypadal spokojeně.

„No jasně, to víte že jo. Asi nejsem normální.“ Smála jsem se taky a rychle s třesoucíma se rukama jsem otvírala to očekávané psaní. Vytahuji z obálky divný, skládací pohled. Nechápu. Co to je? Rozkládám ho a zlaté písmo mi oznamuje:

„ELIZA A LUKÁŠ BYLI ODDÁNI V PAŘÍŽI, DNE… „

Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

Pomalu otvírám oči. Nade mnou kulaťoučká tvář doktora. 

„Ty nám dáváš,“ slyším jeho laskavý hlas a nevím co se děje.

„Co se stalo? Pane doktore,“ ptám se a vzápětí nechci slyšet odpověď. Můj pohled zavadil o modrou obálku na stole a všechno mi došlo. „Omdlela jsem? Asi ano.“ Ptám se, a zároveň si odpovídám.

„Jsem v pořádku. Nechte mě prosím samotnou.“ zažadonila jsem.

„Nechám, ale za dvě hodinky se na tebe přijdu podívat.“ Zkontroloval ještě puls, pohladil mě a odešel.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...