ATRAKTIVNÍ DĚVČATA
A bylo to tady.
Děvčata se zvedla od stolu a vycházela z vinárny. Pepíček kontroloval už spícího Němce, culil se na mě a byl v klidu. Začala jsem tušit co se děje.
„Lukáši, chceš něco vidět? Pojď se mnou,“ vzala jsem ho za ruku a táhla ho k zadnímu vchodu z hotelu. Bylo odtud krásně vidět na parkoviště.
„Co je? Co se děje?“ ptá se vyděšeně Lukáš.
„Jenom se dívej, a buď potichu,“ odpověděla jsem a ukázala k mercedesu.
Naše atraktivní děvčata odemykala kufr mercedesu, a tahala z něj podle velikosti, obraz. Hned na to otevřely kufr druhého auta, jehož značku jsem neznala a obraz jednoduše přemístily.
„Nezavoláme policajty?“ šeptal vyděšeně Lukáš.
„Zbláznil ses? A co jim řekneš? Že je v kufru kradený obraz? A to ještě nejspíš z kostela? Okrádají jenom zloděje. Pusť to z hlavy.“
Zatáhla jsem ho zpátky do vinárny. Děvčata už opět seděla na svých místech. Tohle byla Pepíčkovo klasika.
Obraz takhle prodal alespoň třikrát. Žádný z okradených Němců si nepůjde stěžovat, že mu vzali obraz. Kupodivu Pepíčka nikdo z nich ani nepodezíral. Vždycky jenom nadávali, jak ti komunisti kradou. Byla pravda, že jsme jim to přáli. Stejně sem jezdili jenom levně nakoupit, pobýt s holkami a dobře se najíst.
Blížila se třetí hodina ranní.
„Pepíčku, budeme zavírat,“ volám na něj od baru, protože už tam zůstali sami. Pepíček vstal, přišel k baru a políbil mi s jemným úklonem ruku.
„Leny, přeložíme skopčáka do auta. Tam to dospí.“ Vyndal z náprsní kapsy balíček stokorun, a se slovy díků odcházel.
„On je to opravdu sympaťák,“ prohodil Lukáš, ale tvářil se všelijak. „Neboj, pokud s ním nebudeš hrát karty, tak tě neokrade. Na to má jiné lidi,“ zasmála jsem se jeho udivenému pohledu.
Pepíček pokračoval na privát hned vedle hotelu, aby to mohl s děvčaty náležitě oslavit. Že se uměli pěkně zřídit, to jsem věděla, proto bylo příjemnější, když to bylo mimo hotel.
Vzpomněla jsem si, že jednou, když se řádně opili, tak usnul na lavičce před vinárnou, kde se stihnul ještě nezřízeně pozvracet. Ráno, když šel okolo vedoucí a začal mu nadávat, tak mávl rukou a řekl:
„To je vaše vina šéfe, to je z toho, jak tady vaříte.“
Takový byl prostě Pepíček. Byla jsem značně unavená. Sedla jsem si do boxu, dala Lukášovi hlavu do klína, a nechala se vískat ve vlasech. „Leny, lásko, usínáš, nechceš si jít lehnout?“
„Chtěla bych, moc bych chtěla, doprovodíš mě?“ Podívala jsem se mu pevně do očí a hledala odpověď, která mě zároveň děsila.
„Jasně, že chci,“ ale prosím, chvíli na mě počkej. Vyběhl z vinárny a oči mu zářily. Je to blázen. Co zase vymýšlí? Usmála jsem se a poklidila plac.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...