KARBANÍK A ZLODĚJÍČEK
Vinárna běžela jak po másle, tržba stoupala a hosté byli fajn. Tržbu jsem díky kuchyni, kterou jsem tam zavedla, zvýšila o padesát procent. Byla sice dřina mít na jídelníčku neustále čabajky, uherák, uzený losos a kaviár, ale vedoucí to dokázal sehnat, a já prodat.
Vedoucí, jako by mi viděl do hlavy, jednoho dne přišel a řekl:
„Poslouchej, Leny, vedeš si dobře, ale taky už musíš být unavená. Uděláme v neděli zavírací den. To znamená hned zítra, tak si udělej hezký den.“
Zajásala jsem. Bylo toho opravdu už moc. Pomyšlení, že zítra mám volno, mi nalilo novou energii do těla. Hosté se pomalu scházeli a Lukáš nikde. Asi bude lepší, když nepřijde vůbec.
Strach a zmatek, který mi v hlavě kraloval, byl pořád dost silný. Jenomže to horké obětí taky. Jak z toho se ctí ven? Jo, babo raď. Z myšlenek mě vytrhla partička karbaníků. Hazard byl sice zakázaný, ale u mě měli v koutku za výklenkem box, kde mohli hrát třeba o auta.
Ať někdo vyhrál, nebo prohrál, já jsem z toho nikdy nevyšla škodná. Z každé výhry šlo nejméně deset procent do takzvané „pinky“, což byl vypulírovaný půllitr. Někdy byla na stole taková hromada peněz, že by se dal koupit i barák. Někdy se tam i prohrál. Policajti to sice hlídali, ale pokud nebyl malér, přivírali obě oči.
Jenomže dnes přišla úplně jiná sestava. Pepíček, jak jsme mu říkali, byl takový vůdce těchto partiček. Byl to vysoký, asi čtyřicetiletý prošedivělý elegán. Pravá představa gentlemana. Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí. Divná sestava.
Z toho nekoukalo nic dobrého. Pepíček byl i známý šmelinář s obrazy a uměleckými předměty. Nikdy ho nechytili, byl opravdu chytrý, a na všechno si najímal lidi, a to ještě přes třetí osobu. A tak mu policajti nikdy nic nemohli dokázat.
Cítila jsem, že tady půjde o něco podobného, ale co to bude? Nezbývalo než být ostražitá, aby se nic neodehrávalo ve vinárně, ale to snad Pepíček věděl také.
Najednou se ve dveřích objevil uřícený Lukáš.
„Běžím jak o závod, abych byl s tebou,“ chrlil ze sebe, „zdržel jsem se v klubu na fotbale.“
„Dobře, dobře, vždyť nehoří,“ směji se a odstrkuji ho od sebe. Políbil mě alespoň na tvář a sedl si k baru.
„Lukáši, jestli mi chceš pomoci, dívej se občas k tomu stolku za rohem. Kdyby se dělo něco divného, tak mi řekneš, ano?“
„A co divného,“ ptal se nechápavě.
„Neboj, až se to bude dít, poznáš to,“ odpověděla jsem se smíchem. Když jsem se vrátila z placu Lukáš hlásil:
„Ten Němec je na šrot, sotva drží hlavu, za chvíli ti tady usne.“
„A co ostatní?“ chtěla jsem vědět, měla jsem naspěch, protože bylo úplně narváno. „Ostatní jsou kupodivu střízliví, ale na stole mají láhev whisky, to tady nemáš, kde se tam vzala?“
„Nedělej si s tím starosti, už asi vím, o co jde,“ řekla jsem a šla se k nim podívat.
„Pepíčku, copak kujeme?“ Ptám se s úsměvem.
„Dívko našich snů, neboj se, ostudu žádnou neuděláme, znáš mě,“ odpověděl s šibalským mrknutím Pepíček.
„No, právě,“ odpověděla jsem a mrknutí opětovala.
Byl to sice karbaník a zlodějíček, ale byl úžasně chytrý, šarmantní a hlavně alespoň k nám, férový. Byl tak oblíbený, že by nikoho ani nenapadlo ho prásknout policajtům. Naopak, všichni mu fandili. Dokonce i někteří policajti.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©