NENECH SI ZLOMIT SRDCE...
To je provokatér, pomyslela jsem si a pomalu zjišťovala, že ho mám plnou hlavu. Byly tři hodiny ráno, Lukáš kupodivu střízlivý a hostů už jen pár. Rozhodla jsem se, že zavřu. Zkasírovala jsem poslední hosty, a čekala až dopijí. Lukáš už zase seděl na baru.
„Předpokládám, že na pokoj mě nevezmeš, ale na tu procházku bychom mohli, uvidíme východ slunce. Co ty na to?“ začal znova dorážet.
„To máš pravdu,“ na pokoj tě nevezmu, ale východ slunce? Tak jo, půjdu.“
Pořád jsem cítila ten letmý polibek. Bože, kam se to zase řítím! Noci už byly teplé a ranní, ostrý vzduch přímo zahlcoval plíce, které byly celý den v prostředí kouře.
Lukáš mě vzal za ruku a obejmul. Bylo to příjemné. Rozsvícené náměstí a za ním ještě v pološeru místní park. Sundal si koženou bundu a položil ji přes lavičku.
„Pojď, posadíme se, odsud je krásně vidět na obzor a nohy tě musí bolet,“ řekl skoro šeptem, posadil mě, dal mi nohy na lavičku a hlavu k sobě do klína. Hladil mě po vlasech a líbal na tváře a čelo. Byl něžný, a krásná slůvka zněla jako rajská hudba. Najednou jsem chtěla, aby tu pusu konečně zavřel a pořádně mě políbil. Ale on ne. Ruce mu sklouzly na boky a dál mě jenom hladil. Přivádělo mě to k šílenství. Cítila jsem, jak se celá třesu.
Ale to už asi bylo moc i na Lukáše. Po prvním vášnivém polibku následoval další a další. Vzájemné hlazení nebralo konce. Nechybělo moc a první milování by se odehrálo v parku na lavičce.
Ranní chodec, který si krátil cestu přes park, mě vrátil opět na zem. To byla rychlost! Asi jsem se zbláznila. Je to tady znova. Vždyť ho znám pár hodin. „Nenech si zase zlomit srdce,“ varoval mě vnitřní hlas. Problém je v tom, že nevím, jestli ho poslechnu. Alespoň se o to pokusím.
„Lukáši, musím domů. Chci se trochu vyspat, doprovodíš mě?“ Pomalu a nerada se vymaňuji z jeho objetí.
„Jistě, chápu,“ odpověděl, vzal mi hlavu do dlaní a dlouze se mi zadíval do očí.
„Zítra zase přijdu, chceš?“ A pevně mě tisknul k sobě.
„To víš, že chci,“ špitla jsem a poslední silné obětí před hotelem mi začalo znova rozpalovat krev.
„Už prosím běž.“ Jemně jsem ho odstrčila a běžela po schodech na hotel. Ani jsem si neuvědomila, že jdu přes recepci. To bylo něco pro naší recepční Janičku.
„No prosím tě, kde jsi byla? Myslela jsem, že už dávno spíš.“
„Bolela mě hlava, tak jsem se šla projít,“ odpověděla jsem a pokračovala po schodech.
Zakroutila hlavou a dál se neptala. Svalila jsem se na postel a myšlenky mi běhaly v hlavě maratón. Nic nedávalo smysl. Všechno bylo popletené. Vůbec jsem se nevyznala sama v sobě. A tak pomalu a zmatená, pociťujíc ještě tu vášeň z jeho obětí, jsem usnula. Co asi bude zítra? Pozítří? Za měsíc?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...