HOTEL KAPITOLA 30

VÍTE V KOLIK ZAVÍRÁM?

Mám já ale kliku. Alespoň jsem na něj dostala vztek a náklonnost byla ta tam. Jenomže neuplynula ani půl hodinka a byl zpátky.

„Copak? Pán zjistil, že se tady i platí?“ řekla jsem kousavě. 

„Omlouvám se, snad tohle jako omluva stačí,“ a podával mi kytici tulipánů, každý jiné barvy. 

„Víte, nevím, jakou barvu máte ráda, tak jsem vzal od každé něco.“ 

„Vzal?“ zeptala jsem se,

„v půl desáté večer mají ještě někde otevřeno?“

Naklonil se přes bar a zašeptal: 

„Mají. V místním parku. Že to na mě neprásknete?“ Jeho krásný úsměv a ohníčky v očích způsobily, že jsem začala cítit jak se červenám. Otočila jsem se rychle na druhou stranu a hledala vázu.

„Odkud že se vracíte pane, přeslechla jsem vaše jméno,“ snažila jsem se vést hovor jiným směrem.

„Jmenuji se Lukáš, Lukáš Mach, a vrátil jsem se z vojny. Díky studiu na vysoké jsem tam byl jenom půl roku. Je to dost vyčerpávající odpověď?“

„Jo, stačí,“ řekla jsem s úsměvem, urovnávajíc tulipány ve váze. Když jsem mu nalévala druhý koňak, chytil mě za ruku se slovy:

„Mohu na vás počkat a doprovodit vás domů?“

„Ani ne, bydlím totiž na hotelu,“ odpověděla jsem se smíchem a bavila se, jak je překvapený.

„A co takhle na procházku?“ Okamžitě zareagoval.

„V noci? Víte v kolik zavírám?“

„V noci se krásně povídá,“ nedal se odbýt. Tak tuhle větu už jsem někde slyšela. Ne, nechci už žádné noční povídání!

Vinárna se naplnila, a já už neměla tolik času se vybavovat. Zato Lukáš po mém odmítnutí důvod měl. Sedl si ke stolu, kde seděl kamarád s dvěma slečnami a jasně mi dával najevo, že nejsem jediná. Moje ješitnost se začala drát na povrch. Co já mu jenom provedu. Nic kloudného mě nenapadalo.  A pak se to stalo, aniž bych chtěla.

Když jsem jim nesla ke stolu červené víno, sklenky chytly balanc a dvě z nich sklouzly rovnou do výstřihu slečny, ke které se Lukáš nakláněl. Vino z výstřihu okamžitě stékalo po celém těle.

„Jste nemehlo, mám zničené šaty z Tuzexu, co budu dělat?“ Ječela na mě a snažila se ubrouskama něco zachránit.

„Omlouvám se, asi se budete muset jít převléknout,“ řekla jsem pokorně a přitom vyzývavě mrkla na Lukáše. Posbírala jsem střepy a vrátila se za bar. Než jsem se stihla otočit, už tam seděl.

„Co to mělo být? To jsi nemusela. Vrátil bych se,“ řekl a zadíval se mi zase do očí způsobem, který jsem vůbec neměla ráda. Nebo jo?

„Omyl, neudělala jsem to schválně,“ odsekla jsem, a kdo ti stojí o to, aby ses vracel?“

Pohodila jsem hlavou, až se mi vlasy stažené sponou rozlétly po ramenou a spona spadla na zem. Sehnula jsem se, abych ji zvedla, ale Lukáš byl rychlejší. Skočil za bar a se sponou v ruce mě políbil. Jen tak, letmo a jemně. Než jsem si stihla dát sponu znova do vlasů, seděl zase u svých přátel, a s tím jeho krásným úsměvem se věnoval svému okolí.

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...