VINÁRNA
Příští večer už jsem měla ceny pečlivě připravené. A tak zase běžel den po dni. Den jsem prospala, pokud jsem nebyla zapotřebí někde jinde, a večer na place. I když jsem si ceny už nevytvářela, přesto jsem měla na tuzérech víc, než kolegové. Byli i tací, kteří by si to rádi se mnou vyměnili. Ale já ne! Udělala jsem z nabídky službu, na kterou mohl být hotel hrdý. Službu, kterou by chtěl za chvíli dělat každý. Ale každý smysl pro obchod, jak říkal vedoucí, neměl.
A pak přišel ten den! Zdenička z vinárny oznámila, že je těhotná, a tím pádem její noční směny padaly. Čekala na to pět let. Kdo by jí měl za zlé, že chtěla na mateřskou okamžitě? Dalo se pochopit, že práce v noční vinárně nebyla vhodná pro těhotné.
„Leny, máš jít okamžitě k vedoucímu,“ hulákal z kuchyně kuchař Ládík. „Do háje, vždyť jsem nic neprovedla, co se děje?“ protestovala jsem. „Jo, to nevím,“odpověděl Ládík a smál se.
„Ták děvče,“ začal vedoucí, „stručně a jasně. Zítra přebereš vinárnu. Předpokládám, že jsi z průšvihů vyléčená a chápeš, že to bude celé na tobě. Od objednávek po inventury. Celý provoz vinárny. Teď máš šanci ukázat, že jsem se v tobě nepletl. Dokážeš to?“
Zakončil svou řeč otázkou a mně se z toho zatočila hlava. Nedoufala jsem, že by k něčemu takovému mohlo dojít.
„Určitě to zvládnu. Slibuji. Budete spokojený.“ Mlela jsem pátý přes devátý.
„Zdenička tě ještě pár dní zaučí, a pak to bude na tobě. Dnes si vem volno, ať se na to pořádně vyspíš.“
„Jasně šéfe,“ zajásala jsem a vystřelila z kanceláře jako šíp. Všem jsem sdělovala radostně svou novinu, ale oni už to všichni věděli od rána.
„Vedoucí vinárny.“ Znělo to pěkně. Snad to zvládnu. Budu zase každý večer v práci, ale to mi vadilo nejméně. Na zaučení mi stačil jeden večer. Vinárnu jsem znala, a o to bylo zaučení jednodušší. Jenom to papírování! Vždycky mi to lezlo na nervy. Měla jsem raději práci, než se hrabat v účtech. Jak jsem viděla tři papíry pohromadě, dělala bych ohníček. Práce za barem mi to všechno vynahrazovala. Mohla jsem být pěkně oblečená, bez zástěrky a čelenky. Začala jsem chodit pravidelně k holiči a líčení vzalo taky jiný směr.
Cítila jsem se dobře a bylo vidět, že se líbím. Komu by to nedělalo dobře. Hosté se jen hrnuli. I bachaři z nedalekých dolů, kteří byli zvyklí chodit do restaurace, chodili za mnou do vinárny.
Taky více nádherných, svobodných mladíků. Vzpomínka na Radka v návalu práce a nových ctitelů pomalu bledla. Asi to tak mělo být.
Jednoho večera se tam objevil mladík, který mě na první pohled upoutal. Jiskřivě modré oči, blond vlasy, opálený, s krásným úsměvem. Zajímavé. Úplně jiný typ než Radek. Ten by nemusel moc prosit. Blesklo mi úsměvně hlavou.
Usmál se a objednal si koňak:
„Co si dáte vy, slečno? Rád bych si s vámi připil.“ Usmála jsem se taky a beze slova jsem si nalila sklenku koňaku.
„Tak na vaše zdraví a můj návrat,“ řekl a zadíval se mi přímo do očí. Trochu mě zamrazilo a zalechtalo okolo žaludku. Ach jo, že bych zase padala někam, kde se mi to potom nebude vůbec líbit? Buď opatrná, varoval mě vnitřní hlas. No, jistě, já a opatrná.
Vždycky jdu do všeho po hlavě. Ne! Teď na to nebudu myslet. Nechala jsem ho sedět u baru a šla na plac. Když jsem se vrátila, byl pryč. No, moc pěkné, jen se mi někdo zalíbí, zdrhne bez placení.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...