NÁSLEDUJE TREST!
Běžely dny, týdny, měsíce. Všechno bylo nějaké stejné. Já už jsem fungovala jako děvečka pro všechno. Když bylo zapotřebí, tak v kuchyni, nebo v recepci, dokonce i na tu pokojskou došlo. Nejraději jsem byla na place s Járou a Lídou.
Jednoho dne přivezli nové koženkové židle. Museli jsme na celý den zavřít. Vybalit tři sta židli, z nichž každá měla svoji nožičku obalenou krepovým papírem, dalo obrovskou práci. A pravda je, že nikdo nijak nepospíchal. V poledne někoho napadlo dát si panáka.
A průšvih se rýsoval.
Přišla pomoct i druhá parta. Vyjímečně se stalo, že jsme se sešli všichni najednou a měli ještě volno. Panák začal střídat panáka a za chvíli jsme měli všichni řádnou špičku. Vedoucího bílý plášť okolo nás vždy jenom s pokřižováním prolít.
Ukázalo se, že to zrovna šťastný den na pití nebyl. Pro mě určitě. Začal na mě padat splín, střídavě s agresí. To nebyla dobrá kombinace. Alkohol udělal své. Vztek střídal pláč a slzy smích. Pocit, že mi ty nejkrásnější chvíle protekly skrz prsty, se stupňoval. Vzteky jsem rozbila spoustu skla i talířů. Každému jsem nadávala, ale tohle vše už bohužel vím jenom z vyprávění. Snažili se mě uklidit na pokoj, ale bezúspěšně. Vždy jsem zase odněkud vylezla, schopna neustále řešit neřešitelné.
Veliká dávka alkoholu povolila dát konečně najevo vztek a bolest na tím, jak moc mi Radek chybí. Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu. S hrůzou a příšernou kocovinou jsem scházela po schodech do kuchyně. Vedoucí seděl za kasou v kuchyni. Podíval se na mě skrze brýle a začal:
„Ták mladá, teď už jsi to vážně přehnala. Tolerance končí. Už jsi dospělá na to, abys neustále takhle vyváděla. To byla poslední kapka.“
„Omlouvám se, já už nikdy pít nebudu,“ potichu jsem se skomíravým hlasem snažila omluvit.
„Bolí mě hrozně hlava, nemůžete mi vynadat později?“
„To teda nemůžu, jen si to užij a bude taky následovat konečně trest,“ jeho pevně sevřené rty byly vždycky známkou vzteku.
„Od zítřka končíš se šichtami na place a budeš každý den, celé večery až do odvolání dělat nabídkovou službu.“
„Proboha, co to je?“ nechápavě jsem se zeptala.
„To je otázka. Prostě všechno co zbyde ze zájezdů. Předkrmy, zákusky a všechno co kuchař ještě vytvoří, cigarety, slané mandle, prostě vše co půjde, budeš nosit mezi hosty a formou nabídky, prodávat. Je to dost jasný?“
To už řičel vzteky. Moje hlava, ačkoliv byla bolavá, dala pokyn zmizet.
Panebože, tomuhle se každý číšník vyhýbal. Bylo to ponižující. Budou se mi smát. Musela jsem hodně vyvádět, jinak by mi tohle nikdy neudělal. No, budu to muset nějak přežít. Moje kocovinová hlava se s tím ale vypořádat nechtěla. Pořád protestovala a vymýšlela, jak z toho ven. Nakonec jsem to vzdala. Tak jo. Děj se vůle boží.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©