HOTEL KAPITOLA 25

Napsal Leny (») 14. 3. 2013, přečteno: 796×

SMRT JE SOUČÁSTÍ...

„Dáte si se mnou panáka? zeptala jsem se.

„Dám, a sedni si ještě na chvíli. Chci s tebou mluvit o samotě.“

Šli jsme si sednout do rohu restaurace a kapitán vyndal fotky.

„Podívej se,“ a strčil je přede mě. Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě. Zarážející byla jiná věc. Ležela tam upravená, učesaná, s šaty pečlivě upravenými ke kolenům a sepnutýma rukama. Jenom ten prsten jí scházel.

„To je opravdu divné,“ říkám potichu, a slzy mi stékají po tváři.  „Musíte toho hajzla chytit,“ dodávám s očima upřenýma na to, jak i ve smrti byla krásná. 

„Pomůžeš nám?“ řekl kapitán Mašek a díval se mi zpříma do očí. 

„Já? A jak? Copak jsem kriminalista? Jsem servírka.“ Neuniká vám to?  „Ne. Neuniká. Právě proto. Nevíš, kdo jí dal ten prsten?“ 

„Jo, tohle. Ne, tak to opravdu nevím. Nikdy o tom nemluvila, a já se neptala. Měla šperků hodně. Ale máte pravdu, kdybychom věděli, kdo jí dal ten prsten, a teď si ho vlastně vzal, měli bychom jasno.“

„No, právě, a ty by si to mohla zjistit. Znáš je přeci všechny. Řeknou ti víc, než by řekli nám, to je ti jasné.“

„Kapitáne, vám snad zezelenal mozek. To si myslíte, že budu objíždět všechny karbaníky, známé i neznámé, a mámit z nich komu dali prsten? Chcete snad na těch kolejích najít mě? A já bych tak pěkně nevypadala, to mi věřte,“ vychrlila jsem ze sebe vztekle. 

„A jdu pro panáka. To je sen, zbláznil jste se,“ brblám vzteky, a jdu do výčepu. Vedoucí stál u lítaček. Podíval se na mě tím jeho zkoumavým pohledem a řekl:

„Tak co? Jak si se rozhodla?“ 

„Cože? Vy o tom víte? O mně, beze mě! To je nádhera. Co si všichni myslíte?“ Začínám řičet vzteky.

„Leny, prosím potichu, není moudré, aby o tom vědělo víc lidí, než je nezbytně nutné,“ zklidňuje mě vedoucí. Ach jo, kdyby nešlo o Alenku. Co mám dělat? Vždyť mám taky strach.  Vrátila jsem se ke stolu.

„Tak dobře, kapitáne, řekněte mi co po mně chcete, a já se rozhodnu jestli ano nebo ne.“

„Je to jednoduché. Objedeme všechny provozovny lidí, kterých by se to mohlo týkat, a uvidíš co ti řeknou. Určitě se o tom budou bavit, stačí jenom dávat pozor. Nevystavím tě nebezpečí, neboj se.“

„Jenomže já se bojím.“ řekla jsem popravdě. „

„Tak poslouchej. Budeš mít v kapse malinkou vysílačku, jako knoflíček. Auto s našima klukama bude skoro před hospodou, kdyby bylo zapotřebí, a hlavně tě uslyší.“ 

„No, tam mi budou platný,“ podotkla jsem nesouhlasně. 

„Nech mě domluvit. Abys byla úplně v klidu, tak na place bude už hodinu před tvým příjezdem, sedět taky náš člověk. Bude tě mít celou dobu na očích.“ 

„Asi vám kapitáne uniklo, že většinou sedávám ve výčepu, nebo v kuchyni.“ 

„No, to je jediný zádrhel, musíš je vylákat na plac. Kdyby mezi nimi byl ten, koho hledáme, bylo by nebezpečné být s ním mimo dohled. Bude určitě ostražitý.“

„Na jak dlouho to vidíte?“ 

„Týden. Když na to do týdne nepřijdeme, je taky pravděpodobnost, že to nebyl Čech. Jezdí sem přeci i karbaníci z Německa? 

„To ano, ale nikdy se nezmínila, že by měla nějaký vztah za hranicemi, i když je to za kopcem.Třeba nechtěla mít problémy. I když je to možnost. A problémy by asi měla. Co si budeme povídat.“ 

„No, tak já půjdu, večer se pro tebe zastavíme, tak se trochu duševně připrav,“ řekl kapitán a zvedal se od stolu.

„Cože? Už dneska večer?“ Ptám se, a oči mám navrch hlavy. 

„Leny, prosím, přemýšlej, o každou minutu, která nám uteče, má náskok. Spoléhám na tebe.“


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a deset