PODSVĚTÍ, HOSPODŠTÍ A POLICAJTI...
Na mejdany a toulky taxíkem po kraji s námi jezdívala i servírka Alenka ze sousedního města. To bylo známé karbanem vysokého kalibru a Alenka byla jedna z mála, která to ve své vinárně trpěla. Taky chodila ověšená zlatem a drahými modely.
Sama o sobě to byla nádherná dívka. Blond vlasy až pod lopatky splývajících v přirozených vlnách, veliké modré oči s černými řasy, dlouhé nohy, vyvinuté poprsí a rty jako čerstvé maliny. Přes to všechno se chovala velice skromně a přirozeně. Karty se u ní hrály na trochu vyšší úrovni, než u nás. Byli to známí, ale i nebezpeční lidé. Tam už byly opravdu ve hře domy, auta a někdy i manželky.
V této době taky platilo nepsané pravidlo. Policajti, podsvětí a hospodští táhli za jeden provaz. Ne každý hospodský, a ne každý policajt se v tomto výběru pohyboval. Rvačky v hospodách se rovnaly tak, aby bylo co nejméně papírování a škody. Vozili nás na chalupy z vináren a přivírali oči nad karbanem. I malé přestupky, kterých jsme se dopouštěli, ochotně sprovodili ze světa. Na oplátku se u nás mohli schovat, když nebylo zrovna vhodné, aby jejich pijatiky byly vidět na veřejnosti. Také lumpy, kteří nedělali čest svému starému řemeslu a chovali se jako troubové, jsme jim nechali. Tací, jako byl Pepíček a podobní, nad těmi jsme naopak drželi ochranou ruku.
Ale o tom později.
Jednou přijela celá mord parta i s kapitánem na oběd. To se často nestávalo. Usedli jako vždy, v kuchyni. Něco nebylo v pořádku. Tvářili se všichni jako po pohřbu.
„Copak se děje? Jste jako kdyby vám ukradli frčky,“ zažertoval na jejich adresu Jára.
„Leny, můžeš jít na chvíli k nám? Zavolal mě sám pan kapitán Mašek. Byl to pěkný, černovlasý, vysoký sympaťák s rysy Belmonda.
„Copak potřebujete, kapitáne?“
„Vy jste byly s Alenkou kamarádky, viď?“
„Proč byly, pořád jsme. Dobře si rozumíme, jsme naladěný na stejnou notu,“ zasmála jsem se.
„Vím, vím, jenomže Alenka je mrtvá,“ řekl pevným hlasem a sledoval mojí reakci.
„Nechte si ty srandičky kapitáne, včera jsem s ní mluvila a byla naprosto v pořádku. Šla odsud tak, aby chytla poslední vlak.“ Vstala jsem od stolu. Někdy měli opravdu hloupý humor.
„Na ten vlak ale nedošla,“ řekl ostře kapitán. Sedla jsem si zpátky.
„Nalijte mi někdo panáka,“ zavolala jsem do výčepu.
„Co se stalo?“ ptám se, a třesoucí rukou do sebe leju panáka na ex.
„No, řeknu ti to bez obalu. Našli jsme ji hozenou přes koleje. Někdo ji uškrtil. Loupež to nebyla, všechny šperky měla na sobě, kromě prstenu s tím velikým zeleným kamenem. Pamatuješ? A znásilněná taky nebyla.“
„Tak proč? Proč jí tak ublížili?“ ptám se nechápavě, protože skutečnost mi pořád nějak nedocházela.
„Leny, ty přeci víš, s kým se stýkala, mezi kým se pohybovala?“ „Jistě, že vím. Chcete říct, že někdo ze známých, které známe všichni? Ne! To je hloupost.“ Okamžitě jsem jeho stanovisko zavrhla.
„Nebuď tak rychlá v souzení a chvíli si to nech projít hlavou,“ řekl kapitán, a objednal si guláš s pivem.
„Proč já? Snad vy! Doufám, že toho syčáka brzy chytíte. Kdyby se něco šuškalo, je jasný, že dáme vědět.“
Všem nám z toho bylo smutno. Krásná, mladá, šťastná. Co se proboha stalo? Slzy se mi tlačily do očí. Tolik jsme toho spolu zažily. Jezdili tam sice na karty vedoucí z horských hotelů, ale ani jeden z nich mi nepřipadal jako vrah. Pravda je, že jsem je až tak dobře všechny neznala. Sem tam se mi dvořili, když jsem byla u ní, ale to bylo tak všechno. Tak dva z nich se dvořili Alence více, než bylo zdrávo, ale na to jsme byly zvyklé. Peníze jim daly sílu a mysleli si, že všechno je jejich. Ten kapitán mi dal červíčka do hlavy. Jára s Lídou taky připouštěli, že to není nemožné. Mord parta odešla, jenom kapitán zůstal sedět.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©