TEĎ NE! ŠÉFE!
Padly mi jako ulité, boty taktéž, ještě náhrdelník a náušničky. Tmavé vlasy splývaly na ramena. Musím být nejkrásnější, musím mu ještě zamávat, možná obejmout. Rychle jsem seběhla se schodů. Pochopitelně jsem vrazila do vedoucího. Začal se nadechovat.
„Teď ne! Šéfe! Prosím!“ Jemně jsem ho odstrčila a běžela k autobusu. Motor už běžel. Zvolnila jsem chůzi a postavila se asi metr od okénka, kde seděl.
Hlavu měl sevřenou v dlaních. Zaklepala jsem a postavila se tak, aby mě viděl celou. Zvedl hlavu, oči se mu rozzářily a vyběhl z autobusu.
„Promiň lásko, promiň,“ šeptal a v očích se mu leskly slzy.
„Neboj Radku, zvládnu to, počkám,“ vypravila jsem ze sebe, a slzy mi opět začaly stékat proudem. Nebylo zapotřebí více slov. Jen těsné obětí, kde jsme vzájemně cítili tlouct svá srdce, bylo odpovědí.
„Odjíždíme,“ zahulákal řidič na celé náměstí. Tak tohle bylo to poslední objetí.
Zase autobus v zatáčce, zase čokoládové oči a dlaň na zadním skle autobusu. Jen jsem stála, nechala volně stékat slzy, dokud autobus nezmizel z náměstí. Zmizel autobus a zmizely i slzy.
Mimoděk jsem zvedla hlavu a vidím celý personál v oknech hotelu. Bože, zase divadlo, mohli bychom jít z fleku do Národního. Asi mi ještě zcela nedošlo, co se stalo. Byla jsem celkem klidná a vyrovnaná. Vydrželo mi to jen do schodů. Znova se spustil vodopád slz, ale bylo to jiné, jakoby uvolňující. Vedoucí, který čekal u mého pokoje mě vzal za ruku, otočil mě do piruety se slovy:
„Ty jsi ale princezna, moc ti to sluší.“ Objal mě jako táta a řekl, „klid děvče, to se spraví. Taky jsem si myslel, že je to hajzlík, ale jak vidíš, tak ne. Zklidni se, bude líp.“
Asi předpokládal, že jsem mladá a hloupá. Ne, věděla jsem, že se nemůže vrátit, ale jediná možnost byla, že když budeme ve spojení, tak se tam dostanu já. Jak? To jsem zatím ani netušila.
Přišly normální dny a normální rána, jenom večery byly zlé. Bylo jaro, všude jsem viděla, jak se vodí lidé za ruce, voní šeřík a mně se lámalo srdce na nejmenší zlomky, jako kdyby bylo perníkové.
Ne, že by nebylo dost nápadníků. Ne, že by nebylo dost práce, ale zjistila jsem, že prostě neumím přeskakovat z vlaku na vlak. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale rozhodně na tom byli lépe ti, co to uměli.
Začala jsem se plně věnovat práci. Nechtěla jsem volno, odpočinek, výhody, chtěla jsem se naplno zaměstnat prací, která mě bavila. Pochopitelně vedoucí, ta zrzavá kštice, to jenom uvítal. Ale abych vzdala mejdany a projížďky taxíkem po hospodách, to v žádném případě nehrozilo. Naopak!
Rozjela jsem se naplno. Bylo to správně? Nebylo? Nevím. Vím jenom, že jsem myslela na práci a na to, abych na zbytek pomalu zapomínala.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©