PROKLATÉ TUŠENÍ...
Radek objednal láhvinku sektu, kuchař nám udělal slavnostní večeři a já jsem jen čekala, až tam vpadne vedoucí a bude zle.
Místo vedoucího přišla Lída:
„Leny, běžte na pokoj, vedoucí už to ví a zuří, chtěl by tady mladého pána roztrhnout, ale zklidnili jsme ho. Bude lepší, když mu dnes nezkřížíte cestu.“
Zasmáli jsme se a vytratili zadním vchodem na pokoj. Pořád jsem ještě nic nechápala. Vždyť tady nemůže zůstat. Ne, nebudu na to myslet. Jsem ráda, že je zpátky a myšlenky navíc jsem si zakázala. Bylo nám fajn. Polibky, objetí a milování nebraly konce. Slib, že ať se stane cokoliv, nic nás nerozdělí, mi najednou připadal podezřelý. Co to bylo, to „cokoliv“? Nebo už jsem moc podezřívavá? Kolem půlnoci se Radek oblékl, že si dojde do recepce pro cigarety. Usmála jsem se a povídám:
„Jen běž a pozor na vedoucího, má naproti kancelář.“
„Neboj, budu jako stín,“ zasmál se a zmizel za dveřmi. Vstala jsem, že se dojdu osprchovat a vidím, že mu kouká z tašky celá krabička cigaret. Zase to proklaté tušení.
Bez rozmyšlení jsem na sebe hodila šaty a zamířila si to k recepci. Když jsem scházela pomalu k recepci okolo kanceláře, zastavily mě hlasy.
„Pane vedoucí, vím, že vám na Leny záleží a jdu za vámi rovnou, aby nedošlo k nedorozumění. Nejsem žádný křivák, nemohl jsem překousnout, že tady zůstala bez rozloučení, bez jakýchkoliv vyhlídek. Vy víte, že musím odjet, ale chci se pro ní vrátit, připravit tam pro oba budoucnost, prostě ji tam nějak dostanu až budu zajištěný. O to vám asi šlo taky? Proto jste se tak zlobil.“
Panebože, to byl Radkův hlas. Nechce se mi věřit, co slyším. Vrátil se jenom proto, aby zase odjel? Sotva se mi začal vracet rozum, tak o něj mám zase přijít?
„Dobře, dobře, to chápu,“ slyším vedoucího, „ale pochopí to ona? Předpokládám, že jí to alespoň takhle vysvětlíš, než odjedeš.“
„Víte,“ odpovídá Radek, „nemohl byste vy? Nemám tolik odvahy jí zkazit naše poslední hodiny, napíši jí to. Chtěl bych zmizet až usne. Bude to nejtěžší zmizení v mém životě, věřte mi. Neunesl bych, kdyby se topila v slzách. Sám budu mít co dělat se sebou.“
Víc jsem slyšet nemusela. To bylo to divné podezírání. Intuice opět nezklamala. Vrátila jsem se potichu na pokoj a vlezla pod sprchu. Tam mi to vždycky nejlépe myslelo. Když jsem se vrátila ze sprchy, Radek už ležel.
„Ty jsi ale kachna,“ zasmál se a stáhnul mě k sobě.
„Myslíš, že budeme mít jednou místo této sprchy obrovskou koupelnu?“ Odpovídám, směji se s ním a přitom se mi dušička rozbíjí na střípky.
„Tak velikou jak jen budeš chtít a bazén k tomu.“
„A co zahradu, romantický altán a plot bych chtěla ze samých růží.“ Přistoupila jsem na jeho hru a srdce mi přitom bušilo až v krku. Zvládnu to dohrát do konce? Jsem vůbec tak silná? Nevím. Opravdu nevím.
„O čem přemýšlíš,“ zeptal se a nečekajíc na odpověď se plácnul do čela.
„To jsem ale hlupák, vždyť já ti přivezl dárek a zapomněl bych ti ho dát,“ a vytahuje z kufru velikou, trochu pomačkanou krabici.
„Doufám, že jsem se trefil, otevři to,“ podává mi krabici a tváří se u toho pyšně až směšně.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©