BUDE MI SCHÁZET...
Mrzelo mě, že se s nikým nerozloučím, nebylo to správné, měla jsem je všechny ráda, ale vím, že by následovaly rozmluvy a kázání.
Tomu jsem se chtěla vyhnout. Potom jim to vysvětlím v dopise. Bude to tak pro všechny nejlepší. Kradla jsem se zadním schodištěm. Musela jsem se vyhnout recepci a kuchyni. Vedoucí vstával brzy a potkat ho bylo možné kdekoliv. Pomyslela jsem si s úsměvem, „bude mi scházet.“
Sedli jsme si až na zadní sedadla. Lidé pomalu nastupovali a nikdo si nikoho nevšímal. Byli ospalí, ještě opilí a rádi, že si zase sednou a budou pokračovat ve spaní. Pár jich nastoupilo ještě s lahví v ruce, zpívajících a rozjásaných. Nikdo nám nevěnoval pozornost. Konečně přišel řidič. Rozhlédl se po autobusu, usedl za volant, nastartoval, aby se zahřál motor a šel ven zkontrolovat zavazadlové prostory. Seděli jsme přimknuti k sobě. Měla jsem najednou takový divný pocit. Chvěl se mi žaludek a začala jsem se celá uvnitř třást. Co to je? Co se zase se mnou děje? Strach? Je to určitě jenom strach z neznáma. Bude to dobré, dobré, neustále jsem si opakovala. Najednou vidím z okénka, jak řidič vytahuje ze zavazadlového prostoru mé tašky. Asi to přerovnává, napadlo mě. Ale než jsem stačila domyslet, vřítil se do autobusu vlající bílý plášť se zrzavou kšticí a příšerným řevem:
„Co si proboha myslíš, zvedej zadek a vypadni okamžitě z toho autobusu, a ty mladíku máš štěstí, že už tě neuvidím!“ Vytrhl mě přímo Radkovi z náručí a vyvlekl z autobusu. Někdo se smál, někdo jen zíral, ale já nebyla schopna jediného slova, natož odporu.
„Ale šéfe,“ řekla jsem mu, protože vím, že tohle oslovení nemá rád: „Nestrkejte do mě, vždyť jdu, nechte mě alespoň zamávat.“ Postavila jsem se na chodníku s výrazem, který u mě asi ještě neviděl. Zadíval se na mě a říká:
„Dobře, ale budu mávat s tebou.“ Ale jo, zrzoune, pomyslela jsem si a uvědomila, jak se mi hrozně ulevilo, ale zároveň mě přepadl takový smutek, až mi začaly stékat slzy. Naposledy se na mě usmály čokoládové oči a jak mizel autobus z náměstí, roztřásla se mi ramena a propukla jsem v pláč, který nebyl k zastavení. Vedoucí vzal tašky, objal mě a vedl mě pomalu a s konejšivými slovy, které jsem vůbec nevnímala, na pokoj. Posadil mě do křesla, skočil naproti do svého pokoje pro koňak a nalil mi pořádného panáka.
„Na, vyklop to do sebe, přestanou ti tolik téct slzy a třeba se ti vrátí rozum,“ řekl a nalil si se mnou.
„Těch pár hodin, co jste se znali, ti nestojí za to, abys opouštěla navždy své nejbližší,“ říká a hladí mě po vlasech.
„Nechte mě teď prosím, samotnou,“ zavzlykala jsem a vyklopila do sebe panáka na ex. Nebyla jsem ani trochu zvědavá na ty jeho kecy. Cítila jsem ještě Radkovo ruce, polibky a pořád na mě koukaly ty čokoládové oči s přitisklou dlaní na zadním skle autobusu.
„Koukněte na ni občas do pokoje, mohla by udělat ještě nějakou kravinu,“ zaslechla jsem vedoucího pokyn pokojské. Začalo mi docházet, že mě Radek nezdržoval, nebránil, neřekl jediné slovo. Jenom koukal jako raněná laň, jak mě odvádějí z autobusu. Asi mu taky začalo docházet, že sám jde do neznáma a bude mít dost starostí se sebou. Třeba si někdy pro mě přijede. Třeba napíše. Určitě napíše!
I mně teď začala docházet spousta věcí. Cítila jsem, že to tak má být.
Z řečí umím jenom trochu rusky a německy a to jenom objednávky z jídelníčku. Každý má svého anděla strážného a já ho měla v podobě té zrzavé kštice. Jak si to srdíčko vysvětlovalo s rozumem, usnula jsem. Byla to opravdu náročná, jedna, jediná noc. Jak se to tak stane, že se ti jediná noc vryje do paměti, zároveň zestárneš, zmoudříš, a tak se ti pomalu začne měnit život?
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©