JEN PÁR HODIN...
Nevěděla jsem rychle co dřív, jestli jít balit, nebo to říct kolegům, jestli jim to vůbec říct. Jestli jet, nebo ne? Bylo to jako když do mě uhodí hrom a vzápětí blesk! Najednou jsem měla jasno!
„Tak víš co, dej si ještě skleničku a já si jdu sbalit. Ale rovnou říkám, moc tady toho nemám.“
„To nevadí lásko moje, všechno co budeš potřebovat ti tam koupím.“ Políbil mě, přitiskl k sobě a já věděla, že bez něj už žít nechci. Když jsem přišla do výčepu, Lída se na mě pátravě podívala:
„Leny, ten kluk ráno odjíždí, doufám, že si to uvědomuješ.“
„Jistě, jistě,“ řekla jsem a šla přes kuchyň ke schodišti. Je to snad na mně vidět? Na schodech ještě potkávám vedoucího, do kterého jsem jen tak tak nevrazila.
„Copak? Copak?“ řekl a já jsem v zádech cítila jeho pohled.
Vzala jsem svoji velikou tašku a začala tam dávat vše, co se mi za tu dobu na hotelu nasbíralo. Když jsem měla sbaleno a dívala se z okna do hvězdnaté oblohy napadlo mě, že ji vidím odtud naposledy. Zatrnulo ve mně, ale jen na chvíli. Láska, které jsem byla úplně plná s pocitem, že musí každou chvíli vybuchnout, ty hvězdičky zastínila.
Ke stolu už jsem se nevrátila, abychom nevzbudili nějaké podezření. Do odjezdu autobusu zbývalo pár hodin.
Domluva, že se setkáme u něho na pokoji až hotel ztichne, bylo vše, co nám oběma pro tuhle chvíli zbylo. Nevím, jestli jsem se chovala divně já nebo Jára s Lídou. Pořád si něco špitali. Nakonec jsem to nevydržela:
„Hele, vy dva, co tam pořád kujete?“ ptám se a čekám, že to bude něco naprosto nedůležitého.
„Ale nic,“ říká Jára, „jenom se nám zdá, že ten chlapec na tebe nemá zrovna moc dobrý vliv. Jsi jako vyměněná. Copak ti navrhuje? Nemá nějaké hříšné myšlenky?“ Járův nakažlivý smích, který se mi zdál trochu strojený, naznačoval, že něco tuší. Nebo jsem měla jenom strach? Nevím. Začala jsem být zmatená. Nevěděla jsem na koho se podívat, jak se chovat. Začínala jsem dostávat pocit, že to mám napsané na čele.
„Omlouvám se, ale bolí mě příšerně hlava, půjdu si lehnout, doděláte to dnes sami?“ Položila jsem otázku a nečekajíc na odpověď, jsem kuchyňskými dveřmi zmizela na pokoj. Cítila jsem za sebou jenom jejich udivené pohledy.
Tašky složené u dveří, ustlaná postel a malá kytička na stolku. Natáhla jsem se přes ustlanou postel a hlava se mi začala plnit představami. Krásný život, milující muž, výlety k moři, mít věci, o kterých ani nevím, že jsou,že existují. Byla to krásná představa, ale pořád se v ní motal mráček, který nešlo odehnat. Mirek! Rodiče! Nikdy nevidět nic z toho, co mám ráda! Ani tu zrzavou kštici! Kdyby tak Mirek věděl, v jaké jsem situaci, určitě by poradil. Ale jak? Asi je dobře, že tu není. Určitě by mě měl za blázna. Jak se mi točí v hlavě kolotoč, tak ho zastavilo tiché zaklepání na pokoj. Bylo tak tiché, až jsem myslela, že se mi to jenom zdá. Přesto jsem vstala a šla ke dveřím.
„Bože, Radku, co tu děláš? Je ještě brzo.“
„Já vím, ale nemohl jsem to bez tebe vydržet. Že si to nerozmyslíš?“ ptá se a dívá se na dvě tašky u dveří a moji vyděšenou tvář.
„Ne, nerozmyslím, ale může za mnou přijít někdo z personálu. I když, no, vždyť jsem řekla, že jsi jdu lehnout s bolestí hlavy. Počkej, aspoň zamknu.“
Jen jsem to dořekla, hrozně jsem se lekla. Co teď bude? Sama s ním v pokoji? To neustojím. Už teď se mi točí celý svět a to u mě jenom stojí. Sedla jsem si rychle do křesla, abych alespoň zdánlivě zachovala rovnováhu. Klekl si ke mně na zem, dal mi hlavu do klína a vyprávěl, co všechno budeme dělat, až budeme za tou velikou zdí. Jeho sametový hlas mě zklidňoval a najednou jsem se cítila bezpečně. Vstal, zvedl mě do náruče a položil na postel. Nebránila jsem se ani slovem, natož pohybem. V těch čokoládových očích jsem se přímo topila. Jeho polibky byly jako horké slunce, kterého není nikdy dost. Celé mé tělo prostupovalo chvění, jaké jsem neznala. Ruce, které mě hladily, už jsem nechtěla nikdy opustit.
Jsou čtyři hodiny ráno. My jen mlčky ležíme, těla propletená do sebe a já cítím, že se ani jednomu z nás nechce vstát a vydat se na tu dlouhou, neznámou cestu. Ale bylo to nevyhnutelné, alespoň pro Radka a já nechtěla být bez něj.
„V šest u autobusu.“ Poslední polibek a objetí.
Musím tam být dříve, aby si mého odchodu nikdo nevšiml. Když to vezmu zadním vchodem přes vinárnu, tak by to mělo vyjít.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©