FUK, PÁTRÁ...
Nestačila jsem se divit. Opravdu se vrátil do restaurace s velikou taškou, kde byly různé maličkosti. Pro nás děvčata měl kazetu s korálky a náušnicemi, pro každou v jiné barvě. Pro kluky krásné jehlice do kravaty s rubínovými kaménky. Hned poručil i koňak, ale rovnou celou láhev. Za chvíli byl opilý a hlučný, ale nikomu to nevadilo. Vždycky na půl hodinky usnul a když se vzbudil, platil. Nedal si vymluvit, že má již placeno, a tak platil asi pětkrát a s pořádným spropitným. Takového hosta potkáte jedou za život. Když se vrátil vedoucí, tak jenom kroutil hlavou a řekl:
„Dejte si na něj pozor, něco nebude v pořádku.“
Ale jelikož vše vždy a včas zaplatil, nikdo jsme se už nějakými předtuchami nezabývali. Už jsme si zvykli na to, že se pan Horák každý podvečer z hotelu odhlašoval, a večer po četnické kontrole hotelové knihy, přihlašoval.
Platil dobře, rozdával dárky a byla s ním legrace. Až nám přišlo líto, že nám končí směna. Konečně očekávané tři dny volna. Když jsme přijeli domů, Lída s Járou mě pozvali na kafe. Usedli jsme znavení do křesel a pustili televizi. Najednou nám všem vypadla lžička z ruky a s otevřenou pusou zíráme na tu bednu. Hlasatelka tam dávala na vědomí:
„Federální kriminální ústředna pátrá po Stanislavu Horákovi.“ A sakra! Bylo to jako studená sprcha. Přičítali mu tam vykrádání malých obchůdků a pod…
Tak odtud tedy byly ty dárky. Proto jsem měla to mrazení. Proto se před každou večerní, policejní kontrolou hotelu odhlašoval. Měl to promyšlené dobře. Byl to jen obyčejný zlodějíček, ale měl úroveň. Teď zbývá jen čekat, jestli bude řeč taky o nás. Pár minut jsme seděli ztichlí a zděšení. Nakonec Jára prolomil ticho větou:
„No a co, my jsme přeci o ničem nevěděli, z čeho máte strach?“
„Máš pravdu,“ jednohlasně jsme to s Lídou odkývaly.
Nakonec jsme propukli v smích a nebyli k utišení. Při rekapitulaci těch jeho blbinek nám byl nakonec sympatický ještě víc. Kdypak zase narazíme na tak dobrého hosta jako byl Stáňa? A co se bude dít až přijdeme do práce? To budeme řešit až to přijde. Do práce jsme jeli trochu se strachem, ale v klidu. Vedoucí nás uvítal hned na schodech slovy:
„No, vy jste tomu zase dali. Co to mělo znamenat? To nikoho z vás nenapadlo, že s tím Horákem není něco v pořádku? Varoval jsem vás.“ Jára se hned ujal slova:
„Hele šéfe, platil, nechával tržbu, to bylo pro nás důležité,“ po očku mrknul na nás. My jenom tupě pokyvovaly hlavou. To, že se mi představil jako ředitel cestovky, jsem radši zamlčela.
„Ale, co bych se tím zabýval. Nakonec máte pravdu.“
Jemně mu cukly koutky úst a byl pryč. Vše bylo opět ve starých kolejích.
Jenom zájezdy začaly být jednodenní takovým divným způsobem. Přijížděli večer, bavili se až do noci, dalo by se říci i rána a druhý den večer se vraceli. Nejdříve jsme jaksi nechápali. Odjížděl plný autobus, ale vracel se řidič s průvodcem a pěti, někdy šesti lidmi. Tak jsme vyrazili do recepce za Janičkou, aby nám udělala jasno. Co jsou to za lidi? A kde je vždy ten zbytek? Proč zakládáme večeře pro čtyřicet lidí a vrátí se jich šest? Vysvětlení bylo velice jednoduché.
Někdo vlivný, kdo potřeboval dostat nenápadně pár lidí na západ, zorganizoval u cestovní kanceláře jednodenní zájezdy do Norimberku. Celkem chytré. U nás byli vlastně naposledy v republice, ve vlasti, kam se pak už nemohli nikdy vrátit. Bylo to smutné i zábavné zároveň. Když jsme si pak začali všímat, jak se na jeden den tahali s obrovskými kufry, tak už jsme předem hráli tipovací hru, kdo se vrátí, a kdo ne.
Pro nás to byly zase žně. Nechávali tam své poslední peníze. Proto ty pijatiky do rána a ještě láhve na cestu. Fakturace večeří probíhala taky v pořádku, i když se stalo, že se vrátil jenom řidič a průvodce. Prostě i hotel si přišel na své. Zajímavé. Žádná kontrola, žádné vyptávání. Tyto zájezdy probíhaly dobrých osm, snad devět měsíců, než se nad tím někdo pozastavil.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©