PSAL SE ROK 1969...
Stůl, kde seděl personál, obýval pan Horák ve své plné velikosti. Jára s Lídou i Zdeničkou seděli s ním a stůl byl přímo pokryt kořalkami všeho druhu. Najednou si přišel sednout i Ládík s Aničkou z kuchyně a všichni byli v dobrém rozmaru.
„Copak se tady děje? Slavíme něco o čem nevím?“ s úsměvem jsem se zeptala, protože jsem takovouhle sestavu ještě neviděla.
„Jasně že slavíme, třeba to, že tady pan Horák je úspěšný ředitel cestovky, který nás zásobuje zájezdy,“ odpověděl už rozjařeně Jára a dával mi panáka do ruky.
„Musíš si s námi taky připít,“ dodala Lída.
„Ale jo, proč ne, když nás tak dobře zásobuje. Ale vedoucí se vrátí až zítra,“ říkám se zvednutou skleničkou.
„To mi nevadí,“ odpověděl pan Horák, „jen jsem jel okolo, a tak mě napadlo se přesvědčit, že je to tak dobrý hotel, jak se o něm povídá.“ Ještě že opravdu žádný zájezd hlášený nebyl. Byly čtyři odpoledne a všichni už měli pěknou špičku. Mě chránila jenom ta recepce i když jsem ji přepnula na zvonění, které bylo slyšet až do kuchyně.
Navíc jsem sloužila už druhý den, a tak jsem si nemohla dovolit pít jako kolegové. Byli tam tři, kdežto já v té recepci, sama. Vyvíjel se z toho docela slušný mejdan. Pokud tam nebyl zájezd, stálých hostů bylo málo. Prostě opět průšvih na obzoru.
Najednou přišel pan Horák a povídá:
„Slečno, zaplatím pokoj. Musím bohužel odjet a nevím, jestli se vrátím. Nerad bych tu nechal dluhy.“
„Jistě pane Horáku, ale budeme jenom rádi, když se vrátíte.“
S úsměvem jsem mu vystavila stvrzenku, ale zůstalo ve mně takové divné mrazení. Něco není v pořádku. Ale co? Lída s Járou byli také překvapeni z tak rychlého odchodu, alespoň nedošlo k nejhoršímu. Když se kolem dvacáté hodiny začalo hrát, přišli do recepce četníci z místní stanice. Chodili každý večer kontrolovat knihu návštěv hostů.
Byla to vůbec hrozně divná doba.
Psal se rok 1969, vyprávěly se potichu politické vtipy a kdo neměl známosti na těch správných místech, neměl šanci se dostat tam, kam chtěl, ať to bylo cokoliv. Nejlépe se v této době měli řezníci, zelináři a hospodští. Vždycky měli nedostatkové zboží a nebo rozepisovali mejdan dvaceti politiků na dvě stě obědů s minerálkou. Ano, byly chvíle, kdy nás potřebovali více, než my je.
Vůbec hlavní bylo to, aby byl národ permanentně opilý.
Jenom tak se mohla tahle doba bez újmy přežívat, a „ONI“ to věděli. Všichni měli na nájem, na řízky v neděli, a ještě zbylo na hospodu. Vládli lidé, kteří měli vše dobře spočítané na dost dlouho. V loňském roce se jim to malinko, no, dost, vymklo z rukou a tak jim přišli naši velcí sousedé vypomoci. Okupace republiky vojáky Varšavské smlouvy nás všechny vyvedla z míry. Teď už se jenom hemžili po lesích a vesnicích, v pohraničí i vnitrozemí jako mravenci, kteří neznají cestu domů. Je pochopitelné, že nám jako hospodským se v této době žilo velice dobře. Bohužel, pouze materiálně.
Z restaurace se ozývaly příjemné ploužáky, já jsem v recepci dávala dohromady stvrzenky a broukala si známé písničky.
Najednou se rozlítly lítačky a v nich usměvavý pan Horák.
„Kdepak se tu berete? Myslela jsem, že jste odjel?“ ptala jsem se udiveně.
„Jistě slečno, ale vyřídil jsem všechno dřív, než jsem očekával, a tak jenom doufám, že můj pokoj ještě máte?“ řekl s úsměvem a vyndával občanský průkaz.
„Ale samozřejmě,“ odpověděla jsem a podala mu klíče od pokoje, který ještě ani nestihli uklidit.
Čím dál více, mi na něm něco vadilo, ale neuměla jsem to pojmenovat.
„Jo, a přivezl jsem vám všem, malé dárečky,“ volal když odcházel po schodech na pokoj.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©