LOGIKU V TOM NEHLEDEJ...
Ráno šlo vše jako obvykle. Kolem šesté hodiny bylo hotovo. Ládík už po kuchyni pajdal a děkoval za včerejší pomoc, což jsem přešla mávnutím ruky. Hlavně, že je tady. Když jsem si sedla sama ke kafíčku vidím, jak se řítí do lítaček zrzavá kštice vedoucího. Instinkt říkal, „schovej se,“ ale bylo pozdě.
„Leny, co tady máš na sebe z civilního oblečení?“ ptal se, a byl celý rudý vzteky.
„Coby,“ odpovídám, „červenou sukni a halenku. Jsem jako karkulka, jenom čepeček mi schází,“ dodávám a směji se, protože nevím, kam tím míří.
„Však on tě smích přejde, běž se převléknout a za chvíli ať jsi v recepci. Volala paní Janička z nemocnice, že má zlomenou nohu. Tak nekoukej a za chvíli ať jsi tam!“ Jelikož nečekal na reakci a zmizel, Ládík se mohl smíchy potrhat.
„Leny, ať to beru ze zadu nebo ze předu, myslím, že jsi mu nějak padla do oka. Pochopitelně pracovně,“ a smál se dál. Mně teda do smíchu opravdu nebylo. Zbláznil se? Vždyť o recepci nic nevím. Sloužilo se tam dvacet čtyři hodin, to nezvládnu. Musím chvíli spát, jinak to bude moje smrt. Šourám se do svého pokoje hodit na sebe civil. Vůbec nemám chuť ho poslechnout.
Proč jsem tak mladá, kdybych byla starší, určitě by si to nedovolil. Ale to už jsem přemýšlela nahlas, protože se ozvala pokojská, která zrovna uklízela vedoucího pokoj:
„Naopak, právě že jsi mladá. Má šanci tě naučit všechno správně. To se mu se staršíma nepovede.“
„No, to je teda logika,“ odpověděla jsem vztekle.
„Logiku v tom nehledej,“ řekla a rozesmátá odcházela.
„Nechcete si taky zamarodit? Pokojskou jsem ještě nedělala?“ Zasmála jsem se nakonec taky.
„Neboj se, na to možná dojde,“ podotkla, ale to už byla dost daleko, než abych ji dohonila a vzala koštětem.
S vlasy staženými dozadu splývající ve vlnách a slušivý civil ze mě dělal docela pěknou recepční. Veliký pult přede mnou a spousta malých okének na klíče za mnou. To mě začalo fascinovat. Najednou se ve mně probouzela zrovna taková distingovaná dáma jako paní Janička. Jenom ty znalosti! To bylo zlé. Tlustá kniha hostů, každý detail pečlivě zapsaný a zvláštní kniha pro zájezdy. Vůbec jsem se v tom nevyznala. Bylo to, jakoby na mě začali mluvit cizí řečí. Přiřítil se vedoucí, vzal zájezdovou knihu a řekl:
„Ta se tě dnes netýká, žádný zájezd nepřijede, a tu první knihu ti vysvětlovat snad nemusím.“ A zase zmizel. V lítačkách se ještě otočil a s hrozícím prstem pronesl:
„Každý pohyb na hotelu zapsat. Nic ti nesmí utéct!“
„Jistě, jistě, nejsem přeci hloupá,“ brblám si už pro sebe.
Srovnala jsem si stůl. Prohlédla důležité telefony a šla si udělat kafe. Ono to nějak dopadne, snad se nebude nic dít. Sedla jsem si do křesla a začala si to užívat. Zbytek dne i noc proběhly v klidu.
Kolem osmé hodiny se začali scházet první hosté na snídani.
S úsměvem odevzdávali klíče a zdravili. Vše bylo moc příjemné. Až to bylo podezřelé. Že by se rýsoval opravdu den klidu? No, uvidíme. Ale asi jsem něco zakřikla.
Do recepce vstoupil vysoký, tmavovlasý elegán. Měl ostré rysy a dalo by se říci, až černé oči. Byly trochu pichlavé, pátravé, divné. Nějak mě nenechávaly v klidu. Začala jsem být ostražitá. Proč? Nevím. Snad nějaké tušení.
„Jmenuji se Horák, Stanislav Horák, prosil bych jednolůžkový pokoj,“ zazněl překvapivě příjemný hlas.
„Dobrý den pane Horáku, dáte mi svůj občanský průkaz?“ odpověděla jsem s úsměvem, přestože ani nepozdravil.
„Jistě madam, též přeji krásný den,“ překvapivě odpověděl s pozdravem a širokým úsměvem. Domýšlivec, čekal, až pozdravím první.
„Jak dlouho se u nás zdržíte?“ ptám se.
„Pár dní určitě, přesně to nevím. Dostanu u vás ještě snídani?“
„Jistě, pojďte, uvedu vás.“ Otevřela jsem lítačky vedoucí z recepce a vedla ho do restaurace.
„Až se nasnídáte, zastavte se pro průkaz. Musíte mi také podepsat přihlašovací lístek, teď vás nebudu zdržovat. Dobrou chuť přeji.“ Usmála jsem se a odcházela do recepce s dobrým pocitem, jak jsem to zvládla.
Jelikož Jára s Lídou pracovali ve dvou, chodila se vždy v poledne podívat Zdenička, jestli nepotřebují pomoct. Tentokrát opravdu nebylo co dělat, tak seděli u jednoho stolu v restauraci a popíjeli kafíčko. I pan Horák šel způsobně na oběd. Nedalo mi to, a šla jsem se tam asi za hodinku podívat. Mé zděšení bylo na místě.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©