ŠATIČKY, BOTIČKY, MEJDANY...
Ani ve snu by mě nenapadlo, jak velikou měl Ládík pravdu. Dostala jsem od kolegů pochvalu za přípravu placu a bylo mi fajn. Když přijel autobus k hotelu, začali jsme připravovat teriny na polévku. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy se skládaly talíře s květákovým mozečkem na plata. Vedoucího bílý plášť proletěl okolo nás se slovy:
„Trochu hejbněte kostrou, mají na to dvacet minut.“
No, to teda fofr byl.
„Děvčata,“ ve spěchu křiknul Jára, „já jdu stahovat talíře od polévky, a vy za mnou noste jídla.“
Pokyn byl jasný, ale ty lítačky! Najednou se mi zdálo, že jsou rychlejší jak já. Na ruce plato s devíti talíři mozečku a řítím se lítačkami ven. Bože, jak ta fyzika funguje. Nějak jsem se zakolébala a najednou cítím, jakoby mi někdo bral plato z ruky. Omyl! To ty lítačky.
Nestihla jsem to! Lítačky, když se vracely, plnou silou vrazily do plata a mně do chodidla. Následovně letělo plato, z něj vyklouzly před plato talíře, a před talíře mozeček. A za tou spouští jsem ležela já v celé své kráse na koberci.
Bylo to krásně poskládané. Nejdříve já, pak plato, následovaly talíře a za nimi mozeček. Nebo obráceně? V každém případě vše na krásném, dlouhém koberci. Hosté vstali a tleskali. Přiblblí Němci. Asi si mysleli, že je to kulturní vložka. Když jsem se zvedla, nedalo se nic jiného, než se smát s nimi.
Celý personál se taky mohl smíchy potrhat, když mi pomáhali uklízet ten binec. Ládík se jen tak usmál a ironicky pronesl:
„Vidíš, já ti říkal, ať dáváš pozor.“
„No jo,“ odsekla jsem, „tak už ses snad pobavil dost, ne?“
Vzhledem k tomu, že to snad potkalo každého, jim smích vydržel jenom do večera. Pak už se o tom nikdo nezmínil. Jenom já jsem se hrozně styděla a brala to jako hrozný, osobní neúspěch, ale i ponaučení.
Byl konec třídenní směny, byla noc a my jsme se pustili do vyúčtování. Ráno muselo být vše připraveno k předání druhé partě. Jára s Lídou počítali a já jsem myla sklo, vitríny, lednice, prostě vše, aby po nás bylo čisto.
„Leny, pojď k nám,“ volá mě Jára, „tady máš osm set padesát korun.“
„Za co to je?“ ptám se vyjevená, „na to, abych brala výplatu je ještě brzy? Vždyť jsem tady tři dny.“
„To je spropitné za ty tři dny,“ upřesňuje Lída a směje se.
„Nebuď tak vykulená, je tu hodně práce, ale hosté jsou tu štědří.“
Najednou jsem měla před očima vrchního Kaštánka a balík peněz, který si každý den strkal do kapsy. Jak já jsem si najednou připadala bohatá. Byl to hezký pocit, když s vámi někdo jedná férově. Trochu se mi sice Kaštánek pomstil, ale kdyby věděl, že takhle, trefilo by ho. Tady jsem taky přišla na to, jak vzniklo přísloví: „Rychle nabyl, rychle pozbyl.“
Spropitné během volna zmizelo za šatičky, botičky i mejdany. Těch nebylo nikdy dost. Když brali výplatu bachaři, kteří sloužili ve vězení za městem, byly to pro nás žně. Těžil se tam uran a jejich výplaty tomu odpovídaly. Nejenom že po pár skleničkách lepili stokoruny na reliéfy polonahých žen po stěnách restaurace, ale připalovali si s nimi i cigarety.
Byla to šílená, a zároveň krásná doba. Ani o ctitele nebyla nouze, ale vybrat si, bylo nad mé síly. Nějak mi ta volnost a nezávislost vyhovovala. Když se za mnou přijel občas podívat Mirek, nestačil se divit.
„Leny, měníš se mi přímo před očima. Kde je ta plachá dívka?“ Ptal se a jeho oči se smály.
„To víš,“ odpovídám, „všeho do času, ale tebe mám ráda pořád stejně.“ Se smíchem jsem mu odpověděla.
„Začínám mít o tebe trochu strach,“ říká Mirek a pokračuje v kázání, „ještě nástrahy hospodského života tolik neznáš. Nerad bych, abys pak byla nemile překvapená.“
„Už jsi skončil?“ Ptám se trochu rozmrzele a dodávám, „já už nejsem malá holka, tak nech prosím na mě, co udělám, ano?“
Zase ta moje ješitnost. Co všechno se asi musí stát, než člověk pochopí, že svět není jen v růžových barvách. A pro mě byl teď ten nejrůžovější.
Mirek dopil kávu, políbil mě na tvář a odešel. Dívala jsem se na něj jak mizí k autobusu a bylo mi líto, že jsme se nepohodli. Dám to příště do pořádku. Má pravdu. Proč ho alespoň částečně neposlechnout. První a taky jediné předsevzetí bylo, že začnu trochu šetřit. Peněz jsem měla tolik, že mě museli upomínat abych si šla pro výplatu. Ale kdybych si zlomila nohu, neměla bych v rezervě ani korunu. Bylo mi smutno. Mirkův odchod tímto způsobem mě opravdu rozladil.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©