HOREL KAPITOLA 35

STYDĚLA JSEM SE!

Bylo mi smutno, ale to už podle mých zkušeností vždycky vyřešila práce. Vymýšlela jsem nové jídelníčky, zaskakovala přes den v kuchyni a hlavně trápila kuchaře s neustálým řevem mixéru, kde jsem vymýšlela koktejly. Neuvěřitelné! Pár kapek alkoholu, pár ingrediencí, trochu šťávy a smetany. Povedly se mi úžasné nápoje, ale nepsala jsem si, co jsem tam dávala, a tak byl vždycky každý nápoj jiný. Na baru se pochopitelně místo mixeru používal šejkr, ale na zkoušení byl mixer rychlejší.

„Ládíku,“ požádala jsem kuchaře, „prosím, nemůžeš někam čmárat, co tam dávám? Nemůžu tvořit a zároveň psát!“

„To víš, že jo,“ odpověděl se smíchem a dodal něco o čarodějnicích.

A tak vznikaly nové nápoje pro vinárnu, mně nová náplň práce a vzpomínky na Lukáše se dostavovaly až před spaním. Zavřela jsem oči a obraz Lukáše s kyticí různobarevných tulipánů, a náruč, ve které mě odnášel ze sprchy, mně s kanoucími slzičkami uspával.

Byl konec léta a Lukáš se ještě neukázal. Bylo to dlouhé čekání. Nevím, jestli to bylo z počínající nervozity, že se Lukáš neozýval, nebo se o mě pokoušela nějaká choroba, ale cítila jsem se hrozně unavená. Občas mě chytaly křeče do žaludku, až na zvracení. Někdy se to i povedlo. Hlavně ráno.

„Leny, dojdi si k doktorovi,“ řekl vedoucí, když mě viděl po ránu zelenou a průsvitnou jako svačinový papír.

„To určitě! S mastičkářema nekamarádím,“ pohrdavě jsem odpověděla a hodila hlavou s tím, že si půjdu ještě na chvíli lehnout.

Jen jsem vylezla na první schod, volá recepční Janička:

„Pojď sem ještě na chvíli.“

„Copak je? Budeš mě také posílat k lékaři?“

„Ale ne,“ řekla, „jen mi ukaž oči.“

„Oči? Co má být s mýma očima?“ Dlouze se mi do nich podívala, usmála se, a jen jako by mimochodem prohodila:

„Být tebou, tak k tomu lékaři zajdu. Dám na to krk, že jsi těhotná.“

Ale ne! Pomyslela jsem si, mávla rukou a zmizela na pokoj. Asi se nám Janička zbláznila. Sekla jsem sebou na postel, ale červíček v hlavě začal vyrábět své. Co když má pravdu? Vlastně všechno na to ukazuje. Menstruovala jsem vždycky nepravidelně. Jeden měsíc jo, druhý ne, vždycky bylo nakonec vše v pořádku. Proč by to teď mělo být jinak? Ty příznaky!

Tak jo. Na oběd do restaurace chodí pravidelně místní gynekolog, tak se ho zeptám.  Když jsem si něco umínila, chtěla jsem to hned, nejpozději včera, a tak jsem sešla dolů do restaurace. Byl čas oběda a doktor už spolehlivě seděl na svém místě. Byl to kulaťoučký doktůrek s bodrým výrazem, který pořád dával najevo, že je šťastný. S respektem, který mu náleží jsem k němu přistoupila.

„Zdravím, pane doktore, mohu vám chvíli dělat společnost?“

„Jistě, ty můžeš všechno, copak tě trápí?“ řekl s úsměvem a jeho malá očička si mě prohlížela od hlavy k patě.

„Hm, hm, těhotná by jsi mohla být,“ řekl po mém vysvětlení a dodal, „nejlépe by bylo, kdybys šla hned se mnou. Mám tam sice naobjednané pacientky, ale pro tebe si čas udělám. Vidím, jak tě ta nejistota užírá.“

„Děkuji, pane doktore, počkám na vás v recepci,“ řekla jsem, a se studem odcházela do recepce. Ano, styděla jsem se.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...