DEN "D"
Ležím ve svém hotelovém pokoji a pláču. Vzlykám, až z toho dostávám škytavku.
Nebolí jen srdce, bolí i každé nadechnutí, každá vzpomínka. Nemůžu vstát. Otevřít oči.
Připadá mi, že ochrnuje celé mé tělo. Tolik bych potřebovala aby u mě byl Tomáš. Vyslechl by mě, pohladil a řekl, že vše bude dobré.
Tolik, tolik mi teď schází.
Myšlenka na Tomáše mě začala pomalu uklidňovat a vracet do reality. Ostuda je to řádná, a tak se mé myšlenky začaly ubírat směrem, jak to co nejdůstojněji ustát.
Jediné, co v podstatě přicházelo v úvahu, bylo nechat se přeložit zpátky do krajského města.
Tohle městečko bylo příliš malé na to, abych nemusela chodit jak se říká, „kanálama“.
Bude tam sice více příležitostí vídat Pavla, ale taky mu můžu sem tam připravit nějaké překvapení. Za rámeček si to určitě nedá!
Dojde snad k milostné válce? Nevím. Ale je to jediné, co můžu udělat. Začnu, nebo se alespoň pokusím mu ty kousky nějak vracet.
Ještě večer jsem požádala vedoucího o přeložení. Nebyl rád. Byla jsem jedna z jeho nejlepších zaměstnankyň. Taky mě naučil tolik, co bych se učila na hotelovce léta, a nenaučila. Praxe je praxe.
Nakonec pochopil a svolil.
Druhý den jsem odjížděla zpátky do krajského města plna očekávání i starostí.
Bytná Jaruška mě přivítala s lahvičkou červeného a v mé kavárně kde jsem znovu nastupovala, mě taky přivítali s radostí. Vždyť jsem tam začínala a měli mě poměrně rádi. Tomáš byl na montáži, a tak jsem musela čekat až do pátku, než přijede.
Jedna velká změna ale byla. Pavla přeložili na hotel do té okrajové čtvrti města, kde jsem bydlela. Nevím, nevím, co to přinese dobrého nebo zlého.
Bytná Jaruška, která žila v domnění, že to nevím, mě pozvala do restaurace na skleničku. A tak jsem pochopitelně šla.
Pavlův údiv když mě viděl, byl nepředstíraný.
Byl samý úsměv a neustále hledal chvíle, aby si k nám mohl přisednout a klábosit jak staré babky. Bylo vidět, že mu dělá dobře, že jsem nablízku.
O trapasu s náramkem jsem se ani slůvkem nezmínila. Nechala jsem ho tápat v nejistotě, aby taky trochu nevěděl, která bije. A to mě začínalo bavit.
„Tak co, Pavle, co Marie, jak vám to jde?“ nenápadně jsem se zeptala.
„To víš, teď se moc učí, blíží se promoce,“ odpověděl a bylo vidět, že mu rozhovor o ní nedělá moc dobře.
A to zas mně ano, a pokračuji,
„jo, to je ta promoce, kdy tě opustí?“ nedalo mi to a kousavou poznámkou jsem otevřela téma.
„Prosím tě, kde jsi na to přišla, proč by mě opouštěla?“ zaraženě odpověděl.
„Protože tak to má, můj milý, v plánu. Ty jí jenom financuješ školu. To ti ještě nikdo neřekl? Ach ti kamarádi, nic ti neřeknou“ odpověděla jsem jen tak mimochodem a naznačila Jarušce, že odcházíme.
Byla z toho trochu zmatená, ale Pavel taky. A to byl úmysl!
Povedlo se!! A tak jsem ho nechala s jeho myšlenkami samotného. S grácií a přáním dobré noci jsme odcházely.
Bylo mi to k smíchu.
Poprvé jsem viděla, jak mu myšlenky přímo skáčou po čele a jak si jeho ješitnost neví rady.
Bylo mi tak trochu příjemně po těle a nevěděla jsem, čemu to přičíst.
Nevěděla jsem, jestli si na tento vztah zvykám - být s ním, ale bez něj anebo jestli mi dělá dobře, že ho začínám těmi řečmi uvádět do rozpaků a tak trochu trápit. V každém případě bylo obojí dost nebezpečné jak pro vztah, tak pro přátelství.
Nakonec přišel den "D".
Ano, dnes měla přijet Marie ze školy s diplomem doktorky. Nedalo mi to. Musela jsem být u toho.
Vypravily jsme se s bytnou Jaruškou odpoledne do restaurace. Tam už měl Pavel připravené krásné tři orchideje a čekal, až Marie přijede.
Pavel se připravoval ke gratulaci a bylo vidět, že se i těší. Dost mě to zabolelo, ale dělat se nedalo vůbec nic.
Jen jsem doufala, že Marie své slovo dodrží.
Snad budou tentokráte stát všichni svatí při mně.
Když už přijel třetí autobus a bylo osm hodin večer, začal být Pavel nervózní. Vadilo mi to. Ne proto, že čekal na ni, ale nechtěla jsem ho vidět nešťastného.
Tenhle samotný fakt mě jenom začínal přesvědčovat o tom, že už jsem dospěla k názoru: ať je s kým je, hlavně ať je šťastný. Může až takhle překročit láska meze?
Už jsem v tom začínala mít opravdu zmatek. Snad přijede Tomáš a vše bude snesitelnější.
Přesedli jsme si do restaurační kuchyně, což bylo výsadní právo přátel. Mezitím přijel i Tomáš, a tak nás bylo víc na čekání, aby v tom Pavel nebyl sám.
Tomáš si přisedl ke mně, vzal mě za ruku a šeptal mi do ucha:
„Tak co, Tami, nechceš jít odtud radši pryč?“
„Nechci Tomáši, cítím, že mě bude potřebovat. Alespoň na blízku,“ šeptem jsem mu odpověděla. Když bylo půl desáté a v deset se zavíralo, nedalo mi to a otočila jsem se k Pavlovi:
„Víš, můj milý, ona sice nepřijede, tuším to, ale v každém případě zavolá. Neboj, jsme tu všichni s tebou.“
„Jak to prosím tě můžeš vědět, určitě ještě přijede,“ jen tak utrousil a jeho pohled byl skoro nepřítomný. Najednou mi ho bylo hrozně líto.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...
2024 ©