VĚČNÁ NEVĚSTA KAPITOLA 16

Napsal Leny (») 15. 10. 2013, přečteno: 1788×

NESAHEJ NA MĚ!!!


Otevřela jsem oči, vzala jeho ruce do svých a rádoby pevným hlasem řekla:

„Nesahej na mě, nelíbej mě, běž pryč! Jseš moje největší trápení a já už se trápit nechci!“ a to už můj hlas překvapivě nabýval na síle.

„Já tě ale nemůžu ztratit, ty to víš, tak proč mi to děláš?“ zarazil mě Pavel.

„Já tobě? To se mi snad zdá! Kde bereš tu drzost lézt mi pořád do života,“ už jsem skoro křičela.

„Pojď křičet ke mně, popovídáme si. Zase ti tak krásně září oči, prosím pojď,“ usmál se a znělo to jako zoufalá prosba.
Začaly se mi podlamovat nohy.
Šla jsem, co jiného. Zase jsem prohrála boj, který hraji sama v sobě kde srdce vítězí nad rozumem a jde mu to docela dobře.

Když jsme přišli na pokoj, rozhodla jsem se, že budu spát v křesle.
Mé rozhodnutí bylo ale pryč v ten moment, když mi začal pomáhat z kabátu a dělal to opravdu zodpovědně.
Věděl, že proti jeho dotekům nemám šanci.
Nenaléhal, jen mě hladil tu po tváři, tu po ramenech, až cítil, jak se mé tělo začíná třást a potřebuje sevřít, jak to jen nejpevněji půjde.

Proč? Proboha proč, když je člověk šťastný, to tak bolí?!

Když jsem otevřela oči, Pavel už byl pryč. Dělal brzy ráno snídaně pro turisty. Zato mě uvítalo jiskřivé bílé ráno, až oči bolely.
Přes noc napadl snad metr sněhu a já se zhrozila myšlenky, jak se dostanu do práce. Všichni ostatní měli dovolenou, včetně Tomáše, takže ještě krásně spinkali.

Pavel tiše otevřel dveře a v domnění, že ještě spím, potichu položil na stůl konvici s čajem a obloženým toastem. Nechtělo se mi otevřít oči, ale co naplat, do práce se muselo.

„Vstávej, kotě, autobusy nejezdí odvezu tě džípem. Vedoucí mi ho půjčí, ale nemáme moc času.“
Laškovně po mě hází oblečení a dodává:

„Oblékej se rychle, nebo nepojedeme nikam,“ oba jsme se zasmáli a utíkali dolů ke garáži.
V ten moment jsem byla šťastná a na nic jiného jsem myslet nechtěla.

Až po cestě jsme si všimli, že nám do auta skočil vlčák, který nesnášel cestu v autě, takže po malé chvíli začal zvracet.
Museli jsme zastavit, uklidit auto, uklidnit psa a vrátit se na hotel.

Pak už Pavel uháněl, jak to jen stav cesty dovolil, abych byla v práci včas.
Než jsem stačila vykřiknout: „Pozor závora,“ už jsme byli v ní. Tím, jak byla namrzlá, lehce praskla a my projeli jak nůž máslem.
Paní, která byla v budce, za námi něco křičela, ale bohužel nebyl čas ji poslouchat.

Při cestě zpátky to dal Pavel s paní v budce do pořádku, pravděpodobně finančně, a já jsem opět zůstala sama se svými vzpomínkami a nejasnou budoucností.

Uplynulo pár týdnů. Věnovala jsem se jenom práci a čekala. Na co? No právě!

Jednou se ve dveřích restaurace objevil urostlý, krásný, černovlasý kluk. Jeho oči měly barvu čokolády. Byl sebevědomý a s příjemným úsměvem si objednal kávu. Líbil se mi.
Jeho oči jakoby flirtovaly. Při placení se krásně usmál a trochu nesměle řekl:

„Slečno, co byste řekla pozvání na večeři?“
Alespoň nějaká změna, pomyslela jsem si a kývla hlavou se slovy:

„Ráda, ale až zítra.“

Přeci nebudu k mání hned.
Z večeře, kde se choval velice galantně, vzniklo pozvání na procházku a do kina. Na nic netlačil, nebyl dotěrný, nechával věci, jak jdou.
Vyhovovalo mi to. Bylo mi s ním dobře a začala jsem mít pocit, že právě vedle něj bych mohla na Pavla zapomenout. Začínal z toho být hezký vztah i s trochou vášně a pochopením.

Až jednou.

Objevil se s obrovskou kyticí a bylo vidět, že je celý nesvůj.
Podává mi ji a povídá:

„Tami, prosím zasnoubila by ses se mnou?“ poklekl v restauraci přímo přede mě.


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a sedm